Déšť v ostré jehly  proměněn,

náhle,

v jediném okamžiku,

kdy věčný řád zachvěl se v pochybách

svého vzniku.

Rašící výhonky zrazené mrazivým jasem,

neznají tu variantu nicoty v široké paletě,

co kreslí ledové květy v našich duších.

Křehké vize čisté krásy, dobra,

v krajinách nekonečně vzdálených,

jež nejsou na světě…

Naděje první umírá na oltáři časného slunovratu,

ve kterém pomíjivost sestáva jiskrou věčnosti ...

Ticho právě promlouvá zde řečí radostnou

a ve vznešené té chvíli jsem součástí 
bezbřehé řeky,

časem tekoucí…

Je oslnění  konce

a víra v něj mi dává odvahu,

jít s vlastním dechem v zádech do tmy neznámé,

kde umíráček přejde ve křik zrození

a v dalším tušení

zříš novou cestu,

však zase do svahu…