V ponurém masivu zdí klášterních

se kámen ustrnul

a zavzlykal v krystalech solných.

Šikmé paprsky slunce zapadajícího

splétají korunu trnovou

stínů náhrobků za kaplí.

Svoboda lesů za oknem s mřížemi

tíží dech i duši. 

Škleb přeludu

v mihotání listí starých bříz

a kroky neviditelné skřípají v písku…

Však naděje

ni zde,

ni tam,

když v bludném kruhu

drtíš neúprosně

sebe sám.

Rozhovory ukončeny zoufalým závěrem,

jímž  mlčky vzkřiklo nikdy nevyřčené

v tom tichu

bezbřehém.

Nelítostně chladný stisk Času hluchoněmého.

Naprázdno bolestně polykám

ostré hroty kostí,

co zůstávají

ze vzpomínek.