Ten pán, který byl postupně

od paty ke kolenům sežrán

svým hladovým miláčkem.

Micinkou, Mourkem, kočičkou, mazlíčkem.

Takové nudné město.

A někde na sídlišti po měsíci objeví

mrtvolu starého muže. Jeho tvář neznám.

Ale znám tvář muže

který za mřížemi prosí jiného muže

takového fešáka, v tom nejdražším obleku

s tím nejdražším úsměvem, ať mu pomůže.

Muži, ženy, děti... všichni jsme rukojmí.

A taky Micinky a taky Astoři. A blechy a vši

co máme ve vlasech. A filcky.

A ryběnky v koupelnách našich domů.

Vyhoří? Nevyhoří? Vybuchnou?

Ukradou všechny rodinné krysy?

Když plním láhev vnučce

jen ze spánku zamrnčí, voní tak

že voní všechno kolem ní.

Dnes měla dcera řasy tak těžké

že by mohla zabíjet. A třeba zabije.

A třeba sežerou. Od pat až ke kolenům.

Jednou, dnes ještě ne. 

Možná se dříve k smrti ukouřím