Na rozhraní 50. a 60.let jsem byl na mezinárodním mládežnickém festivalu v tehdejší Jugoslávii. Nikoli jako mládežník, nýbrž jako doktor, lékař. Některé větší výpravy, např. naše a samozřejmě sovětská, s sebou lékaře měly. Jiné, menší, musely v případě onemocnění některého člena spoléhat na pomoc bližního svého, tedy doktora z jiných výprav. To nám potíže nedělalo, byli jsme přece vázáni Hippokratovou přísahou. Horší však byla domluva s pacienty. Mnohem horší...

Oficiální jednací řečí festivalu byla pochopitelně ruština, která se v celé východní půlce Evropy už několik let na školách vyučovala - jenže jak ? Tehdejší ruštináři byli většinou "rychlokvašky", přeškolení učitelé jiných jazyků, většinou němčináři, a jazykové znalosti mládežníků úrovni ruštinářů odpovídaly. A jiné jazyky než ruština se na školách východní Evropy prakticky nevyučovaly. Starší generace, mezi niž jsem patřil i já, neuměly rusky vůbec nebo skoro vůbec, naším "druhým" jazykem byla němčina. Verbální komunikace na festivalu tedy vázla, jak jen mohla. Písničky byly samozřejmě mezinárodní (hudbou, nikoliv textem) a proto se staly hlavní náplní festivalu.

Je pochopitelné, že ve výpravách občas někdo onemocněl a musel k doktorovi. Výpravy si nezištně vypomáhaly, jenže velkým problémem byla domluva doktorů s pacienty, která byla (téměř) na úrovni veterinářů, v lepším případě posunková. Každý pacient naštěstí uměl ukázat, kde ho to bolí (pokud to byly bolestivé případy, většinou žaludeční nebo zubní). U ostatních případů to bylo s domluvou slabší.

Kapitola sama pro sebe byli Albánci, jejichž jazyk je snad těžší než maďarština (Maďaři svého doktora měli, takže s nimi nebyly problémy). Albánci samozřejmě neznali kromě své mateřštiny nic nebo skoro nic. Jejich znalosti ruštiny byly chudé, zhruba na úrovni "éto škóla, éto zavód, náša učítěľnica". S takovým "materiálem" se dalo verbálně komunikovat velmi těžko. A zrovna v té době za mnou přišel jeden Albánec. Nebyl hloupý - příslušnou část těla sám odhalil a diagnóza byla jasná. Svědčila o jeho velké nedbalosti pří výběru slečen. Mladík měl totiž čerstvou kapavku, která se v tomto stádiu naštěstí dá léčit. Předepsal jsem mu antibiotika, pozval ho na kontrolu, ale problémem bylo vysvětlit mu, jakou že to nemoc vlastně má. Slovo "gonorhea" bylo pro něj španělskou vesnicí a já samozřejmě neměl ani tušení, jak se tato nemoc jmenuje albánsky. Nakonec jsem si vzpomněl, jak jsme ji nazývali ještě jako študáci medicíny:

„Trípl, u těbjá nachóditsja trípl ! Du hast das Trippel !“ vysvětloval jsem "mezinárodně". Pacient pokýval hlavou jako že rozumí, určitě tento lidový název nemoci znal. Jeho další chování však bylo prapodivné: Albánec vyběhl z mé ordinace a jásavě sděloval svému okolí: „Já mám tripla, já mám tripla !“

Za nějaký čas jsem se pokusil (jen tak sám pro sebe) jeho podivné chování vysvětlit: mít tripla bylo pro něho důkazem opravdové mužnosti, tedy důkazem, že skutečně s nějakou ženou spal. Že ta žena měla tripla, to mu přitom vůbec nevadilo, naopak ! Jinak než pohlavním stykem se touto nemocí nelze nakazit. Albánec tedy poněkud paradoxním způsobem projevoval radost, že se s ním už musí počítat jako s opravdovým mužem, schopným styku s ženami.