Stojím ve skleněném těžítku na stole. Uvnitř mého skleněného
království padá sníh. Stojím na zasněženém náměstíčku a pozoruji stromy okolo.
Když jsem se potěšila tou nádherou, dostala jsem chuť
podívat se, co je venku. Pomalu jsem přistoupila ke sklu a dívám se na stůl.
Stojí na něm maličký umělý smrček, na něm lesklé korálky
jako ozdobičky. Vonná svíčka líně hoří a pozoruje své čtyři štíhlé kolegyně,
které svým teplem roztáčí hvězdu z tenkého plechu na vrcholu kovového
stromečku.
Hvězda se točí a pomaličku cinká korálky o větve stromu.
Vánoční melodie se rozléhá po prázdném pokoji.
Žádní lidé tu teď nejsou, jsme tu jen my, tiché věci. Celý
rok jsme se mačkaly v prachu a bylo s námi zacházeno nepěkně.
Jenže teď jsou zas Vánoce. I přes sklo cítím vůni
vanilkových rohlíčků, vosích hnízd, ořechových báboviček a lineckých koleček.
Teplý čaj je připraven v konvici, čeká jen, až se
majitel pokoje vrátí z kuchyně.
Směs vůní, teplo, svíčky, cinkání, barvy a klid.
Užívám si tu krásu.
Brzy budu zase zavřená ve skříni a nahradí mě těžítko ve
tvaru pyramidy.
Budu čekat na svém náměstí, až budou zas Vánoce. |