Proklínal den, kdy ji poznal, protože kdyby ji nepoznal, zcela určitě by s ní neměl dítě a kdyby s ní neměl dítě... Samé kdyby. Už je prostě pozdě bycha honit. Stejně jako nenáviděl ji, nenáviděl i její dceru, která mu každý měsíc ukrajovala téměř zanedbatelnou částku z jeho rozpočtu. Nejradši by jí nedal nic. Proč taky? Jen proto, že se nešťastnou náhodou stalo, že se jeho spermie před osmnácti lety ujaly? Samé hloupé důvody...

Znechuceně čekal před jednací síní v soudní budově, kterou tak dobře znal. Projednával se s ním zde spor o několik desítek tisíc korun, jež dlužil svým věřitelům, ještě předtím však vyvázl jen o chlup s podmínkou za znásilnění dvaceti sedmi leté ženy vracející se těsně před půlnocí domů hustě zarostlým parkem.

„Však si o to říkala, děvenka.“

Narazil na ni náhodou a neměl původně v úmyslu vrhnout se na ni jako na kořist. Ale vzhledem k jejímu vyzývavému oděvu, který téměř nic nezakrýval a vzhledem k tomu, že už delší dobu „neměl“ ženu, neovládl se. Při této vzpomínce si opět několikrát zopakoval:

„Mohla si za to, říkala si o to, říkala si o to, coura jedna.“

Hmm, a poprvé tu byl, když se s ní rozváděl. Byla jeho první ženou. Chtěl ji mít rád, ale „mít rád“ neuměl. Měl rád vlastně sám sebe. A tím začal začarovaný kruh. Ještě předtím, než jejich vztah dospěl k rozvodovému řízení byl pro svou hrubost a agresívní útoky párkrát u policejního výslechu a následně u přestupkového řízení.

„Proč vždycky dělaj ze všeho takovou vědu? Provokovala, tak dostala po hubě, to je toho.“

Jenže pak. Pak udělala něco, co vůbec nečekal. Rozhodla se s ním skoncovat jednou pro vždy. Nechtěl se vzdát svého místa, tedy teplých večeří, vypraných a nažehlených košil, ani útulného a vždy uklizeného bytu. Když však viděl, že vše je již prohrané, alespoň „odstěhoval pár věcí“, což znamenalo veškeré vybavení obývacího pokoje, k rodičům.

„Stejně by to obě jen zničily. A koukání na televizi není ani zdravý. Tak co?“

Teď se měl s ní poprvé po patnácti letech, kdy ji viděl naposledy, znovu setkat. S nelibostí si musel přiznat, že není ošklivá. Stála před ním štíhlá, dívka mladistvého vzhledu a kdyby se usmála, mohl by vidět její bělostný, zdravý, perfektní chrup.

„A týhle že mám platit výživný? Holka je to, že by mohla každou noc dostat tolik papírků, co já ani za měsíc nevydělám,“ přemítal zlostně. „Hm, doufám, že zabere aspoň taktika, nemám, nemám, nemám, aby to aspoň nezvedli. V dnešní době se může stát úplně všechno...“, rokoval, aby z toho vyvázl co nejlépe. Vlastně bral soudní jednání podobného ražení jako dobrá ke zvedání adrenalinu. Dnes tu byl popravdě kvůli své žádosti. Přál si, aby výživné z částky 700Kč bylo sníženo na pouhých 300Kč měsíčně. Ale i to se mu zajídalo. Dozvěděl se však od právníka, na kterého měl, že žádat o úplné zrušení výživného, pokud jedinec studuje, je předurčeno k neúspěchu.

Konečně mohli dál, do soudní síně. Jeho dcera Monika už nevypadala tak sebevědomě jako před dveřmi. Když se ho otázali, proč o snížení výživného žádá, začal se svou písničkou: „Jsem nyní bez práce, můžete si to ověřit. Jsem zaregistrován na úřadu práce.“

Monice se zdálo naprosto neuvěřitelné, co nyní slyšela. Pociťovala hořkost. Určitě mu jeho povídačka pomůže. Ostatně jako vždy. Soud se přeci nebude zabývat tím, zda mluví pravdu. Uměl v tom chodit. Navíc před nedávnem, kdy jeho firma začínala mít potíže, převedl všechny nemovitosti, které za něco stály, na svou druhou ženu. Pro jistotu. Uvažovala, jak je život hrozně nespravedlivý. Nepochybovala ani na okamžik, že její otec je špatný člověk. Ani její matka se nikdy o něm nezmiňovala v dobrém, ač spolu prožili tři a půl roku společného života. Vzpomínala, kam jí paměť dovolila, a vybavilo se jí, jaký měla obrovský strach, když opřel své kolo o zeď a přitom ji nechal sedět v dětské sedačce za řídítky. Neodpustil si poznámku: „Jestli se pohneš, spadneš.“ A nesmírně se bavil tím, jak se malá holčička bojí. Po chvilce se rozbrečela. Zem se jí zdála tak hodně moc hluboko a daleko. A představa, že se na ní octne, protože se pohne, jí děsila. On se škodolibě smál.

Další nehezká vzpomínka nenechala na sebe dlouho čekat. Seděla na zemi pokryté kobercem. Hrála si v kuchyni s bábuškami. Líbilo se jí, jak do sebe dřevěné panenky hezky zapadají. Zas a znova je skládala a opět vyndavala. Mohla mít jen jednu velkou bábušku a v ní se schovávaly další a nebo celou řadu od nejmenší po největší. To byla zábava. Nevěděl, jak jí hru překazit. Z nějakého důvodu mu vadilo, že se tváří spokojeně. Proč ho jen tolik rozčilovala? Že by se příliš podobala své matce? Nevěděl.

„Jestli to hned nesklidíš, rozbiju ti to. Máš snad dětský pokoj. Hračky do kuchyně nepatří.“ Děvčátko bylo však zabráno natolik do hry, že jeho řeč nevnímalo. Hodilo se mu to. Chvíli počkal a pak za nesouhlasného řevu své dcery bábušky rozšlapal. Svou činnost doprovázel nepříjemným chechotem.

A konečně do třetice. Její noční můra, která ji pronásledovala několikrát do roka v jejích snech a která se bohužel ve skutečnosti odehrála. Přišla s maminkou od babičky a dědy. Jejich domov ale téměř nepoznávaly. V obývacím pokoji nenašly krom lina a čtyř holých stěn nic. V kuchyni seděl on a cpal se.

„Co to má znamenat?!“ zeptala se podrážděně. Z očí jí sršely blesky, což se mu líbilo.

„Přeci neodejdu s prázdnou, nebo sis snad myslela, že jo?“

„Ty hajzle!“

„To odvoláš, mrcho jedna!“ vrhl se k ní, přitiskl ji ke zdi a pevně jí svíral obě ruce. Nemohla se bránit. Byl mnohem silnější.

„Pusť mě,“ kroutila se. Monika řvala jako tur. A přes slzy jí občas bylo rozumět: „Nech maminku.“

Viděl, že neodvolá, ale přesto jí chtěl ublížit. A pak mu to došlo. Má dcerunku ráda...

„Takže ty chceš pustit, jo? Ale zadarmo to nebude.“

Pustil ji, bleskově se však vrhnul k talíři s polévkou, která byla ještě horká. Monika se válela po koberci, což mu přišlo vhod. Stoupl si nad ní a začal jí polévat od bříška dolů...

* * *

Zahrál to dobře. Byl se svým výkonem spokojen. Dokonce se i usmíval. Určitě mu výživné nezvýší, ale je dost možné, že sníží. Byla to brnkačka. Přece nebude cpát prachy do někoho, na kom mu nikdy nezáleželo, ne? Vždyť ani nestál o to, aby se narodila. A navíc: byla stejná jako její matka, kterou nenáviděl. Nesnášel, jak prosazovala svoje názory. Ostatně byla to ona, kdo mohl za ztrátu jeho blahobytu. „To ona zavinila, že jsem tu čubku v parku tenkrát znásilnil. Nechtěla se mnou sexovat a já měl pak nedostatek. A kvůli ní jsem se pak nemohl strachy několik dní před soudem ani vyspat. Tolik bezesných nocí. A to všechno jen kvůli ní. A její dítě mám podporovat?! Ttsss. Tůdle, nůdle. Radějc všechny svoje prachy prohraju v kartách a automatech.“

Vešel do budovy ozářené blikajícími neony s nápisem HERNA.