Kde jsi, snad ani vítr neví,
jen ve snu se mi rty tvé zjeví,
jakoby pohladit chtěly
němými ústy včely,
jež dá-li žihadlo, umírá.
Snad zamrzlé okno utíráš.
Zahlédneš mrazíka co kreslí květy,
mezi ně napíše milostné věty
a pošle je po meluzíně,
uvíznou tam, v něžném klíně,
a probudí sopku naděje...