LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #36868
Autor:	Monty
Druh:	Denní (s)potřeba
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	24.02.2007 12:49
Počet návštěv:	3528
Počet názorů:	30
Hodnocení:	1 1
Patří do archívu:	<Soukromý> Emily: výběr únor, <Soukromý> Výlov: Výlov/Próza

St. Age

"Prosím tě, tohle ne," připomínám ti, když na televizní obrazovce po našem levým boku naskočej obrázky Zuzany Rokosový, který soud přiřkl odškodný 18 míčů za to, že se z ní díky pochybení lékaře stal bezvládnej kus hmoty, a ty peníze stejně nejspíš nikdy ani neuvidí; však to známe, jak to chodí.
Už jsme o tom kdysi mluvili. Pamatuješ si to, protože kejváš hlavou a říkáš:
"Jasně, žádný hadičky. Oba víme, co máme dělat, kdyby náhodou."
"My takhle nedopadneme," koukám z okna na zlatě šedou ulici, je únor a přitom se můžeme jít cournout ven bez bundy, jen tak v mikině. V parku serou psi a nějaká babka vybírá vajgly z trávníku. "Mám třetí oko. Na některejch lidech to vidím, jak skončej. Ty to nebudeš."
"Já to taky někdy vidím," říkáš a sjíždíš očima řady oken v protějším baráku.
Nechci teď myslet na to, JAK dopadneme. Jednou se mi zdálo, že mě zastřelili. Na molu, u moře. Měla jsem zrzavý vlasy do prstýnků. Freud by mi na to řekl, že pistole symbolizuje pánský péro a celej sen je čistě jen o tom, že se mi v tu dobu mocně chtělo šoustat.
Já nevím.
Kdysi na lodi jsem si zapisovala sny. Měla jsem na nočním stolku velkej modrej sešit a propisku a hned, jak jsem se probudila-

8. 8. 1996
Karneval. Babička, která pořád sepisovala historii svýho života i s fotkama, asi to chtěla vydat knižně nebo co. Pak ve škole (asi) měl být karneval a já chtěla jít za včerejší noviny (zmačkat se a ležet u koše) nebo jenom za noviny (přišpendlit si je na sebe), ale neměla jsem špendlíky. Nakonec jsem sehnala kus zeleného alobalu a ten jsem si vytvarovala podle hlavy a šla za kamelota Marťanskýho večerníku. Lenka si zkoušela tu zelenou masku a pindala něco o odosobnění a ztrátě identity (s maskou).

Dneska dopoledne před Billou stála babka, měřila tak metr třicet, shrbená, pokroucená, nemohla vyndat vozejček. Hrozně blbě to snáším. Připadá mi to nespravedlivý a jsem potom vzteklá, že nemůžu zařídit, aby lidi umírali rovný, nesmrděli jako psí kšíry a nic je nebolelo. Moje babička si zlomila 16. listopadu krček stehenní kosti a už jenom leží. Dělá pod sebe a máma se strejcem jí vyměnujou dospělácký Pampersky. Máma mi pak do telefonu brečí, že umře a že to nezvládá. Z LDN babičku vykopli a v žádným starobinci není místo.
"Musíme doufat, že se brzo uvolní něco v tý Budislavi," povídá matka. "Ono to tam poměrně rychle umírá."
"No, ale je to hustý, ne?" na to já. "Není to rozsudek smrti, vlastně?"
"Když si mám vybrat, jestli mám umřít já nebo moje osmdesátiletá matka, která mně ani nikdy neměla ráda, tak si vyberu matku," řekla máti. "Koho bys vybrala ty?"
Moje máti je docela sobec. A mně je to jedno. Nikoho bych nevybrala. Ať si to rozhodne Pánbůh. Nemůžu rozhodovat o ničím životě. Kromě toho tvýho, to jsem ti slíbila a přes to nejede vlak. Ale slíbila jsem to i proto, že vím, že se to nestane, že ty umřeš na nohou a budeš mít všechny svý zuby a všechny vlasy, i když možná v barvě stínu mezi půlkama přeloženýho papíru.
Myslela jsem to vážně, když jsem ti říkala, že stáří je věc rozhodnutí.
Jenže kdo rozhodl za tu trpasličí babku s páteří do luku, to fakt netuším.
A taky nevím, proč zrovna my, co máme v člověčí krvi ještě něco navíc musíme bejt tak strašně lidský, aby nás to bolelo.

Epilog

Už si nezapisuju sny.
Ale dneska v noci jsi mi ve snu řek´, že mi už nikdy nebudeš věřit, protože jsem ti hrozně ublížila svýma blbýma kecama.
Mám je na každýho, jsem ironická, hnusná. Vím to. Nechci, aby mi někdo věřil. Důvěra je poddanství a jakmile jednou skloníš hlavu, zůstane mi to vpálený do mozku napořád.
Nevěř mi. Pro sichr.
Na ty hadičky ale šlápnu, neboj se. Nezasloužíš si, aby tě takhle někdo viděl, aby ti myl prdel a strkal do žaludku sondu s kašovitou sračkou.
Máš hlavu na půl cesty, ale ještě je naděje.

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Monty', 24.02.2007 13:15.

Názory čtenářů

25.02.2007 15:25

Albireo

Připadá mi to býti fajn.

25.02.2007 16:36

xicht

hm, je to k zamysleni... dobre

25.02.2007 23:21

Danny

A taky nevím, proč zrovna my, co máme v člověčí krvi ještě něco navíc musíme bejt tak strašně lidský, aby nás to bolelo.

sestřičko tohle hodně jo....

26.02.2007 11:44

Burlev

slušný zápisek..
názor nekomentuji..

27.02.2007 10:57

johanna

jo, prostě jen jo...

27.02.2007 13:33

Natasha

Monty dává dílo ostré jako rašple do denní spotřeby...jiný by oblízl všech deset.
Pěkná spisovatelská rozcvička.

08.03.2007 22:00

Lena

No, je mi blbý napsat, že je to báječný, ale je to prostě úžasný, skvěle napsaný nezbytečný dílo co nutí k přemejšlení, syrový a upřímný, souhlasím s natashou.

30.03.2007 22:40