LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #36868
Autor:	Monty
Druh:	Denní (s)potřeba
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	24.02.2007 12:49
Počet návštěv:	3524
Počet názorů:	30
Hodnocení:	1 1
Patří do archívu:	<Soukromý> Emily: výběr únor, <Soukromý> Výlov: Výlov/Próza

St. Age

"Prosím tě, tohle ne," připomínám ti, když na televizní obrazovce po našem levým boku naskočej obrázky Zuzany Rokosový, který soud přiřkl odškodný 18 míčů za to, že se z ní díky pochybení lékaře stal bezvládnej kus hmoty, a ty peníze stejně nejspíš nikdy ani neuvidí; však to známe, jak to chodí.
Už jsme o tom kdysi mluvili. Pamatuješ si to, protože kejváš hlavou a říkáš:
"Jasně, žádný hadičky. Oba víme, co máme dělat, kdyby náhodou."
"My takhle nedopadneme," koukám z okna na zlatě šedou ulici, je únor a přitom se můžeme jít cournout ven bez bundy, jen tak v mikině. V parku serou psi a nějaká babka vybírá vajgly z trávníku. "Mám třetí oko. Na některejch lidech to vidím, jak skončej. Ty to nebudeš."
"Já to taky někdy vidím," říkáš a sjíždíš očima řady oken v protějším baráku.
Nechci teď myslet na to, JAK dopadneme. Jednou se mi zdálo, že mě zastřelili. Na molu, u moře. Měla jsem zrzavý vlasy do prstýnků. Freud by mi na to řekl, že pistole symbolizuje pánský péro a celej sen je čistě jen o tom, že se mi v tu dobu mocně chtělo šoustat.
Já nevím.
Kdysi na lodi jsem si zapisovala sny. Měla jsem na nočním stolku velkej modrej sešit a propisku a hned, jak jsem se probudila-

8. 8. 1996
Karneval. Babička, která pořád sepisovala historii svýho života i s fotkama, asi to chtěla vydat knižně nebo co. Pak ve škole (asi) měl být karneval a já chtěla jít za včerejší noviny (zmačkat se a ležet u koše) nebo jenom za noviny (přišpendlit si je na sebe), ale neměla jsem špendlíky. Nakonec jsem sehnala kus zeleného alobalu a ten jsem si vytvarovala podle hlavy a šla za kamelota Marťanskýho večerníku. Lenka si zkoušela tu zelenou masku a pindala něco o odosobnění a ztrátě identity (s maskou).

Dneska dopoledne před Billou stála babka, měřila tak metr třicet, shrbená, pokroucená, nemohla vyndat vozejček. Hrozně blbě to snáším. Připadá mi to nespravedlivý a jsem potom vzteklá, že nemůžu zařídit, aby lidi umírali rovný, nesmrděli jako psí kšíry a nic je nebolelo. Moje babička si zlomila 16. listopadu krček stehenní kosti a už jenom leží. Dělá pod sebe a máma se strejcem jí vyměnujou dospělácký Pampersky. Máma mi pak do telefonu brečí, že umře a že to nezvládá. Z LDN babičku vykopli a v žádným starobinci není místo.
"Musíme doufat, že se brzo uvolní něco v tý Budislavi," povídá matka. "Ono to tam poměrně rychle umírá."
"No, ale je to hustý, ne?" na to já. "Není to rozsudek smrti, vlastně?"
"Když si mám vybrat, jestli mám umřít já nebo moje osmdesátiletá matka, která mně ani nikdy neměla ráda, tak si vyberu matku," řekla máti. "Koho bys vybrala ty?"
Moje máti je docela sobec. A mně je to jedno. Nikoho bych nevybrala. Ať si to rozhodne Pánbůh. Nemůžu rozhodovat o ničím životě. Kromě toho tvýho, to jsem ti slíbila a přes to nejede vlak. Ale slíbila jsem to i proto, že vím, že se to nestane, že ty umřeš na nohou a budeš mít všechny svý zuby a všechny vlasy, i když možná v barvě stínu mezi půlkama přeloženýho papíru.
Myslela jsem to vážně, když jsem ti říkala, že stáří je věc rozhodnutí.
Jenže kdo rozhodl za tu trpasličí babku s páteří do luku, to fakt netuším.
A taky nevím, proč zrovna my, co máme v člověčí krvi ještě něco navíc musíme bejt tak strašně lidský, aby nás to bolelo.

Epilog

Už si nezapisuju sny.
Ale dneska v noci jsi mi ve snu řek´, že mi už nikdy nebudeš věřit, protože jsem ti hrozně ublížila svýma blbýma kecama.
Mám je na každýho, jsem ironická, hnusná. Vím to. Nechci, aby mi někdo věřil. Důvěra je poddanství a jakmile jednou skloníš hlavu, zůstane mi to vpálený do mozku napořád.
Nevěř mi. Pro sichr.
Na ty hadičky ale šlápnu, neboj se. Nezasloužíš si, aby tě takhle někdo viděl, aby ti myl prdel a strkal do žaludku sondu s kašovitou sračkou.
Máš hlavu na půl cesty, ale ještě je naděje.

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Monty', 24.02.2007 13:15.

Názory čtenářů

24.02.2007 13:31

kalais

...

...

nezapisovat si sny je jediná věc jak nezešílet

24.02.2007 13:35

Wopi

kalais napsal(a):

nezapisovat si sny je jediná věc jak nezešílet

ale někdy to nestačí

24.02.2007 13:37

kalais

a no jo
nestačí, ale je to dobrá prevence

24.02.2007 13:39

Wopi

dobrá prevence je jebnout sebou pod pendolíno

24.02.2007 14:03

Monty

Wopi napsal(a):

dobrá prevence je jebnout sebou pod pendolíno

A to já radši zešílím a jebnu sebou pod mandolíno...

24.02.2007 14:14

kalais

:)
pednolíno je neestetické
když už sebou někam jebnout tak ať to stojí za to

24.02.2007 14:18

Monty

kalais napsal(a):

:)
pednolíno je neestetické
když už sebou někam jebnout tak ať to stojí za to

Jen si tak trochu jebnout... :o)

24.02.2007 14:33

Nechci

až na ten podivně "cool" název je to skvělá "denní spotřeba"

24.02.2007 14:37

Monty

Nechci napsal(a):

až na ten podivně "cool" název je to skvělá "denní spotřeba"

St. Áří by vypadalo blbě.
Takhle to má milej dvojsmysl... jestli je to podivně cool, tak sorry, asi jsem ešče v pubertě. :o)

24.02.2007 17:56

Diotima

můj děda, filozof a básník, jedl do polosyta a pil do polopita a umřel, až když chtěl, v podstatě zdráv (měl asi jen zadehtovaný plíce) v 92 letech, to nepil a nejedl, skonal, byl to celej život dobrej katolík, na smrtelný posteli bezvěrec. Přežít stáří až do jakýkoli smrti těla je velká statečnost!
ten kluk z Jihlavy se na to asi nemoh dívat .. proto možná zabíjel.

24.02.2007 18:32

lipetka

Dost pravdivé - zažila jsem a já NECHCI !!!
jeblá už jsem, takže jebat sebou kamkoliv nemá smysl .....spíš... ,ale to je ...nebo neneí prevence ?

25.02.2007 06:23