| Dílo #38779 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 24.04.2007 19:59 |
| Počet návštěv: | 4977 |
| Počet názorů: | 24 |
| Hodnocení: | 25 3 |
| Prolog |
|---|
I'm coming up on infrared, there is no running that can hide you,
Coz I can see in the dark.
I'm coming up on infrared, forget your running, I will find you.
Placebo, Infra-Red |
|
| 24. 4. 2007 |
Babička ležela za skleněnou stěnou v rakvi. Trochu jako Sněhurka. Jenomže žádnej princ, kterej by ji polibkem probudil k životu, nebyl na seznamu pozvanejch smutečních hostí. A i kdyby byl. Musel by to sklo rozbít. Chtěla jsem dát babičce pusu na čelo a měla jsem taky smůlu.
Sepnutý ruce omotaný růžencem měla samou modřinu, hnědo-modro-fialový, a myslím, že to tak strašně bolelo mojí mámu, která začala okamžitě brečet a ať jsem jí tiskla a objímala sebevíc, nedokázala přestat. Ty ruce byly ještě plný utrpení, který babička během posledních čtrnácti dnů prožívala. Ťukalo zevnitř na sklo, proto tam asi taky bylo. Anebo možná proto, že ten balzamovací neřád moc smrdí. Nevím. A asi to ani nechci vědět.
Ve středu ráno jsem Pánaboha poprosila, aby si ji k sobě vzal a už to zbytečně neprodlužoval. Toho samýho, od kterýho jsem před patnácti lety chtěla, aby babičku zachránil, že jí dám pět, deset let svýho života, jen ať mi jí nebere. Jenže babičce bylo teď osmdesát, od listopadu ležela, dělala pod sebe, byla víc mimo mísu než v realitě - asi podle toho, jaký jí zrovna cpali léky, a život ji bolel, hrozně moc.
Odpoledne volal bratranec, že nemůže sehnat mámu, že mu volali z Počátek, kde ležela na LDN. Její stav se zhoršil. Hodně zhoršil. A mně se v tu chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že jí brzo bude dobře, že to všechno skončí. To pouto mezi ní a mnou se uvolňovalo týdny a měsíce. Propouštěla mě, protože už mě nepotřebovala, už nepatřila tomuhle světu a brát mne s sebou zřejmě ještě nechtěla. Asi mám ještě nějaký roky, když odečtu těch patnáct, co jsem jí dala.
Nelituju toho. Měla jsem se patnáct let kam vracet, měla jsem "jakž-takž" domov, místo, kde mě někdo měl rád a těšil se, až zavolám, napíšu nebo rovnou přijedu a ani nebudu muset vozit diabetickou čokoládu a norskýho lososa.
Vybrala jsem babičce rakev, muziku na obřad a básničku na parte. Matka pořád vnucovala nějaký stupidní veršovánky o utichlým srdci matčině, jenže to nešlo, protože my měly spolu s babičkou jedno takový tajemství, takový pouto, možná nepochopitelný navenek. Bylo mi asi šestnáct a měla takovej středně závažnej záchvat sebepoškozování, zamkla jsem se v obýváku, babička na mě bušila a prosila, a já otevřela až za bůhvíkdy, s krvavejma prstama jsem si zapálila cigáro a babička si sedla proti mě ke stolu a řekla, úplně nečekaně a absurdně:
"Janičko, víš jak to řekl ten básník Wolker... Až umřu, nic se na světě nestane a nezmění..."
Vůbec jsem netušila, že babička se svojí vesnickou dvoutřídkou zná nějakýho Wolkera. Od tý chvíle jsem ji milovala snad ještě víc než předtím, i když se vlastně NIC nestalo. Ale my věděly, že jo.
Toho Wolkera na parte nakonec měla. Přes to, co já chci, nejede vlak.
Chtěla jsem od Pánaboha, aby babička neumřela doma, aby jí nenašla máma; a aby to nebylo náhlý, abychom na to byli připravený předem a byla nějakej čas v nemocnici, než se to stane. To jsem si přála, když jsem od ní po škole odcházela. Před patnácti lety. Splnil mi to, všechno. I to finále. Babičku si k sobě vzal v pátek. Osmačtyřicet hodin a šlus.
Nikdy mu za to nepřestanu bejt vděčná.
Když mi to máma zavolala, nebrečela jsem. Nebrečela jsem, když jsem jí druhej den vybírala rakev, ani když jsem viděla ty bolestivý ruce a obličej vytesanej do smrti. Vyklopila jsem ze sebe i ten krátkej smuteční proslov a nebrečela jsem.
Když mě Bugsy držel v náručí, děsně pevně, tak jako ještě nikdy nikdo, až jsem měla pocit, že se nikdy nebudeme schopný oddělit, držel mě a šeptal mi do ucha "holčičko moje, drž se, to bude dobrý", tak jsem popotáhla nosem a on myslel, že brečím; udělal takový to pššš, jako se dělá malejm dětem, jenže já nebrečela. Zalykala jsem se štěstím, že tohle vůbec mám, že mi babička, když už cejtila, že tu nebude dlouho, poslala Bugsyho z pekla a sama odešla do nebe smířená a klidná, jak je o mě hezky postaráno.
Nebudu jí to brát, nevěděla o tom.
Ani já bych o tom radši už nevěděla... |
|
| Epilog |
...vzpomínky mé dávné, spěšné jako ptáci
pějte svoji píseň tiše při mé práci
dopějem ji spolu, potom odletíme;
ptáci, ti se vrátí... My se nevrátíme...
A. D.
* 4. 10. 1926
+ 20. 4. 2007 |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 25.04.2007 07:27.
| Názory čtenářů |
10.05.2007 07:32
 Janina Magali
|
Vidím, že nejsem sama, kdo si přál smrt své babičy...
Dík za to poznání - už se necítím tak provinile.. |
11.05.2007 12:24
 Prototyp |
|
11.09.2008 19:09
engelmar |
|
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|