„Ahoj Gnesisi,“ probudil mě Ganoširův hlas.
Otevřel jsem oči. Stáli jsme sami v prostoru pískem vysypané arény.
„Tohle je ještě dozvuk toho guláše?“ zeptal jsem se.
„Tak trochu,“ pousmál se. Co rameno?“
„Svědí mě,“ řekl jsem a poškrábal se.
„Svlíkni si halenu,“ vyzval mě Ganošir.
Poslechl jsem a podíval se na levé rameno. Skvělo se tam vypálené znamení Schizpythona obmotaného kolem kopí.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„První krok k rozvinutí magie,“ řeklo mé dvojče.
„Ta můra. Znamení Boží můry, že jo,“ došlo mi.
„Teď máš stvrzený požehnání od skřetích bohů stát se Patriarchou,“ přikývl a poklepal mě po rameni.
„Co děláme tady?“ zeptal jsem se po chvilce ticha.
„Zde se odehrají všechny boje soutěže o Rudý kyrys. Dobře si to tu prohlídni. První boj je hromadnej. Čtyři nejlepší, kteří se na konci tý bitky udrží na nohou, budou bojovat o finálovej boj mezi sebou ve dvojicích, který se rozlosujou.“
„Takže můžu zařvat.“
„Riziko, s kterým do toho jdou všichni. Cílem je přežít, ne zabíjet. Jenže berserkři se neovládají, zbejvá je jedině umlátit.“
„Je tam ještě jedna věc, kterou jsi nezmínil,“ řekl jsem a pozorně se rozhlížel. Pasti, který můžou zvrátit jednotlivý souboje.“
Ganošir jen kývl hlavou.
„S tím bys neměl mít vážnější problém,“ pronesl a usmál se.
„Nesmím být příliš nápadný,“ řekl jsem. Bude to o to náročnější.“
„Proč myslíš, že jsem tě sem vzal?“ ušklíbl se.
„Víš něco o přihlášených?“ zeptal jsem se.
„Tak nějak jsem čekal, že se zeptáš.“
„A?“
„Kurgras, ten jednooký, kterýho jsi potkal U žíznivce. Pochází z kmene Urgnorců. Je to přeborník, zúčastnil se už třikrát, ale na vítězství pořád čeká. Velice schopnej válečník. Taktik. Na každou soutěž přišel s jinou zbraní.“
„Dál.“
„Hrbáče ti představovat nemusím, je nejmladším účastníkem – černej kůň soutěže. Jak víš, používá meč a sekeru.
Pak tu je Gřúval z Ugnúrců. To je nováček. Jenže ostřílenej berserk. Dává přednost okovaný palici.
Dále tu máme Urgulara, zvaného přáteli Smrad. Dost nevypočitatelnej válečník. Zúčastnil se vloni a skončil druhej. Je to samotář, pendluje mezi kmeny. Bojuje mečem a tesákem.
Potom tu jsou dva Gruharovci – Argniel a Urgnur – bratři, kteří jsou známí svojí spoluprací. Oba soutěží podruhý. Posledně vypadli v úvodní bitce.“
„Ti budou bojovat spolu proti všem,“ kývl jsem – v mysli jsem najednou spatřil dva velmi podobné skřety se zakřivenými meči a štíty v rukách.
„No a…“ nadechl se Ganošir.
„Zalšás – další berserk, bojuje poprvé a patří do kmene Zisalovců,“ přerušil jsem ho se zavřenýma očima.
V mysli se mi objevil podsaditý skřet s válečným cepem.
„Potom Šrakram, jeden z mála bojových zaklínačů. Je z místního kmene Garganovců a soutěží podesáté. Spíš než aby zvítězil, se stará o dodržování pravidel, nepoužívání magie a začarovaných zbraní,“ řekl jsem a vybavil se mi hubený skřet s ostřížím pohledem vyzbrojený tesákem a štíhlou šavlí.
„A nakonec Krysák Drumgar, další zaklínač, patří stejně jako Gřúval do kmene Ugnúrců,“ řekl jsem a spatřil jsem mohutného holohlavého skřeta ozbrojeného útočným štítem a bojovou sekerou.
„Ještě jsi zapomněl na …“ řekl Ganošir, když jsem otevřel oči.
„Jo. Jsou tu další skřeti z různých kmenů do počtu, aby úvod byl zajímavý. Deset mladých odvážlivců, kteří vypadnou brzo. A všem stojím v cestě já,“ kývl jsem hlavou.
„Budu ti držet palce,“ pronesl Ganošir a rozplynul se.
„Haló, Gnesisi,“ ozval se hlas, který mě probudil.
„Co je?“ štěkl jsem na hostinského, který stál nade mnou.
„Jseš v pohodě?“ zašeptal ustaraně.
„Jo, proč se ptáš?“ zívl jsem a promnul si oči.
Trochu mě bolela hlava. Mrknul jsem na seník, z něhož jsem vstal. Byl nasáklý krví. Podíval jsem se do zrcadla, které viselo z jednoho trámu půdy. Všiml jsem si zaschlé krve ve svém obličeji.
„To bude ještě asi z toho guláše,“ zabručel jsem a opláchl se ve vědru, které mi hostinský podal.
„Jo to bude asi vono. Připravil jsem ti ňákou ňamku ke snídani,“ řekl a podal mi tác, na němž byly dva kusy kukuřičného chleba a nakládané Kásba – larvy horských pakobylek.
„Díky,“ usmál jsem se a vzal od hostinského tác.
Sedl jsem si a pustil se do jídla.
„Přines mi to potom dolů,“ řekl a odešel.
Když jsem dojedl, vzal jsem si své věci a sešel jsem do prázdné nálevny. Byl tam jen hostinský a leštil pult. Když jsem vešel, vzal ode mě tác a vytáhl demižon.
„Lokni si. Je to moje nejlepší pálenka,“ řekl a klokotavě se zasmál.
Zhluboka jsem si zavdal.
„Výborná,“ vyhekl jsem.
Myslel jsem, že vypustím duši. Krk jsem měl v jednom ohni. Také hrozilo, že tu výbornou snídani vyzvracím.
„Silná, co?“ řekl a podal mi pár lískových ořechů.
Rychle jsem je schroupal a hned se mi ulevilo.
„Za hodinu to začíná. Pojď za mnou,“ řekl pak.
„To jsem spal tak dlouho?“ podivil jsem se, když jsme vyšli z putyky.
„Byl jsem tě budit asi třikrát, ale byl jsi jak poleno. Jakoby mrtvej, ale dejchal jsi.“
„Aha.“
„Musíme skáknout za Šrakramem.“
„Proč?“ zeptal jsem se jen tak, i když jsem už věděl, co mi hostinský řekne.
„Bojovej zaklínač, kterej dohlíží na pravidla.“
„Něco jsem slyšel,“ kývl jsem hlavou.
Mezitím jsme došli k aréně, kde stál hlouček po zuby ozbrojených strážců. Žvýkali tabák, plivali a tvářili se důležitě.
„Veliteli Šaríši, vedu tadyk Gnesise, účastníka soutěže,“ řekl nejstaršímu z nich hostinský.
„Nejni kam spěchat,“ protáhnul Šaríš. Ještě chybí dva přihlášený.“
„Říhale, doveď Gnesise za Šrakramem,“ obrátil se pak na jednoho skřeta v hloučku.
Oslovený místo odpovědi zhluboka odříhnul, odplivnul a pokynul mi. Mávl jsem hostinskému a šel za Říhalem.
|
|
1
fungus2 
josefk 