Až báseň bude lehká

jak mé jméno

a láska portrétem

chycenou hrou

a křehkost strachu

 zmizí v doteku.

Někde jsem četl

že ženám se má dávat růže

tak nechám zemřít orchidej?

A pak bez trestu

pohrdat sám sebou?

A tvář uklidnit

jen tak pohledem

na ženu a ukradnout

jí jméno se spánkem?

To raděj vypíchnu

si oči

a chci tě poznat dotekem

jak list zanechaný na zemi.

Vyslovím srdcem bolest

a zůstanu němý

krása je utrpení

bez srdce.

Stačí mi pohled

na pyl

tak krásný.