TADY i tam
Jsem TADY. V tichu, tak jasném, že křičí a drásá, tak pronikavém jako touha němého povědět zapomenuté, tak prvotním jako v bublině matčina lůna - čekání na náznak řezavého světla do čerstvých očí, které snad ani nechtějí prozřít...
Jsem TADY a snad už tolikrát a pořád jsem to pouze já. Stín na popraskaném téru, když ulice pláče - mihotající se v odrazech kaluží, z nichž psi chlemtají a tu a tam mě čeří stopy, nic však nezanechají, jen na prchavý okamžik zahraji světlem a pak... vrátím se do svého zatraceného JÁ - nehodně hodný nebo nechutně nehodný, ostatně na tom pramálo záleží /při záchvěvu smutku, který zmizí ve stokách/
Jsem TADY V nemilosti, svázán okovy vlastních chyb a zbabělostí, trestán pohlazením a popliván sebeúctou a žebrám o skývu odpuštění /těžko nasytit přežraného/ Prý skoro osvícený, podoben modlám, tedy žehnám všem bezvěrcům TADY i tam /jak směšné - i bůh byl vždycky sám/
A kde TY? Venuše z pěny zrozená, božská až hanba, co čpí do nosu na dvě nadechnutí a pak navždy až k zalknutí /v koupeli z relaxačních mýdel je mystika přímo úměrná ceně/ Rozum už dávno omámen zmírá šílenstvím a neschopností tě byť jen ovinout natož uchopit... Musíš mnou projít, nakazit se a pak tě s lítostí vrátím vodě, Ofélie /ale vím, kam plyne proud a věř, budu připraven/
Jsem TADY a možná už tam Léto se nechce loučit /poutník chůzí udolán/ pro soutěživce na zemi nápis start /vyhrát je nutnost, tak proč já stále tam/ beru barevné křídy a kreslím směšnou figurínu sebe s prostory na jedno došlápnutí /zářivá vzpomínka dětských her/ házíš písmenka z plastu a snad si i skočíš Š Á-R-K A Babí léto protkané létavicemi pavučin vystřídá křídobarevné listí podzimu a lítostivě zapadá poslední stopy bezcílných cest a považ, možná i těch jediných správných směrů |
|