Kolikrát sami dobře víme,

když madam skrytá do temnot

z rukávů přátel krev svou ždíme

a svíčkou hoří další knot.

Počítám věty, nemám slov,

když lidé přijdou do kostela.

Zas černá dáma měla lov,

po kterém zbudou jenom těla.

Nejsme tak sami, je jen zima

a lidi mizí před očima

pro múzy, činy do kronik.

Navzdory času, té vší době,

ten pocit máme pořád v sobě.

Do mysli zatím nepronik.

Nejsme tak sami, jiní zbudou,

když chlad se vkrádá do těla.

Hřejem si v sobě krev svou rudou,

teplota klesá, madam nudou

zas kolem jen tak letěla.

Kolikrát sami dobře víme,

když madam skrytá do stínů

z rukávů přátel krev svou ždíme

a pravda mizí ve vínu.

Oči se stydí, tuhne ret,

každý nám vidí do karet.

Když jiní pláčou, nemám proč...

Vždyť zase jednou umřel svět.

A hlava šeptá spousty vět.

Tak skoč, tak skoč...

Tak skoč!