Známe ji dobře, je nám matkou, jen otec zůstal neznámý. A pevná lávka zdá se vratkou… když nevědomost, chutí sladkou, všechny mé smysly omámí. Jak chromí láskou tiše hynem a její smutek učí číst bezradné řádky psané stínem… Poslouchám věrně, jsem tvým synem, než tíhou činů umře list. Nechci už říkat nahlas slova napsaná zlobou z jejich úst. Zrozeni kousek od hřbitova si v další smrti umřem znova. Životem lehce růst a růst… a růst…. |