Člověk vředem

na pokraji slávy,

brontosaurus bez myšlenek.

Vnitřnosti, co znají venek

v dutině svých plných hlav.

Jednoho dne skloní hlavy

a pak smutně, bez popravy

setne dav…

A až zhyne, bude smutno.

Naplní se absolutno

a my zbylí písně hrajem.

Umíráček zvoní krajem

…přesto svobodně.

Pak už jenom tupou dýkou

srdce skryté pod tunikou

…slunce probodne.