Žiju ze snů, z malých přání. Dýchám věty po slovech.
Proč mi někdo nezabrání utnout, tečkou jako zbraní, myšlenku, co tají dech...?
A tak trávím život v kleče. Prosím boha o radu...
Jak předejít vlastním řečem...?!
Jazykem, jak ostrým mečem, kradu druhým náladu.
V zrcadle se na mě dívá monstrum, zrůda bez duše.
Mrtvé srdce neožívá a bůh shůry jen se dívá nic hrozného netuše...
Žil jsem ze snů, všechno hanil.
Dýchal věty po slovech.
Proč mi nikdo nezabránil, abych ústy neporanil tvoje city, křehký dech...
V zrcadle se na mě dívá monstrum, zrůda bez citu.
Mrtvá duše neožívá a bůh shůry dál se dívá...
a Ty, lásko?!
Nejsi tu...
|