Viděl jsem hvězdy a smát se chtěl

Na místo smíchu ve smutku bděl

A pak vyšel měsíc – byl růžový

Nechtěl jsem plakat, brečel jsem – bláhový

A dívat se chtěl za obzor

Za články zamlžených hor

Za sedm řek, nechtěl se vzdát

Jen dál chtěl jsem se ptát

Či je člověk divný tvor?

A hvězdy pomalu se vytrácely

Když jeho ruce krvácely

A křičel do všech stran

„Můj Bože, jsem tak sám.“

A nebe se rozevřelo
Věděl, že je tam...

Tak jemně, čistě bez zábran

Najednou - zas se mu žít chtělo

Jenže jeho tělo vznést se neumělo

Na zemi zůstal nahoru si jít přát

Tam kde je nebe, kde by jen vzpomínal

Na pozůstatky sebe

Hor, lesů, skal...

A tak životem zničený

Odchází do nebeských skal

Kde má to příčiny?

U Boha, kterého vždy sral

Když Bůh viděl co je za čůráka

Rozhodl se, že ho zláká

A udělá z něj správce nebe

A sám zmizel ve slepém střevě

A než aby sral, nechal se srát

Tak běž na záchod Boha milovat

Jen to hovno nezkoušej žrát.

Když už byl tím správcem

Odvděčil se matce

Když očistec opouštěla

Místo nebe, čekala jí cela.

Takhle se děkuje rodičům

Za lásku, něhu, odhodlání,

Tak aspon dal jí svazek paklíčů

A vykašlal se na ni

A ona jemu na oplátku

Zaplatila Boží splátku

Zavrhla ho – svého syna

Dodnes říká, že je špína

Ani se jí nedivím,

Že ho takhle odhodila

On byl děsnej podivín

A i když ho ráda měla

Radši by ho neviděla.

Dodnes správce správcem je

A Bůh se jenom lituje

O místo se připravil

Zabil všechno, co kdy ctil.