Nevím, jak jste na tom vy, ale mně pokaždé připomíná odjezd na dovolenou menší stěhování...
Bylo tomu tak i letos. Přestože jsem doma tentokrát nechala kytaru, kterou s sebou obvykle tahám, stěží jsme se všichni čtyři do našeho plechového miláčka nacpali. Do tašek jsme samozřejmě naházeli jen ty nejnutnější věci (abychom po čtrnácti dnech přišli na to, že jsme dobrou polovinu oblečení nenosili – jenomže letošní počasí je nevyzpytatelné, takže je dobré mít k dispozici kromě plavek i vlněný svetr, zvlášť pokud cestujete na Šumavu), jenomže i tak jsme měli krámů víc než dost. Cestou do Jílovic jsme ještě přibrzdili v Makru pro pití a další nezbytečnosti, jimiž jsme zaplnili zbytek volného prostoru. Dá se říci, že akorát Jíra, který tentokrát usedl za volant, neměl na klíně a pod nohami zavazadla, případně jídlo. Hned jak jsme vjížděli k mlýnu, kde jsme měli strávit následujících čtrnáct dní, vyběhl nám naproti zbědovaný, asi dva až tři měsíce starý, kocourek. Tak vychrtlého mrňouse jsem ještě neviděla. Navíc mu na hlavě seděla drzá blecha (její kámošky zalezly z taktických důvodů do kočičího kožichu) a byl doslova pokaděný až za ušima. Celou dobu, po kterou jsme přemisťovali naše drahocennosti z auta do pokoje, za námi kocourek chodil a naříkal. A trousil. Šla z něj, z chudáka, odporně páchnoucí zažloutlá voda smíšená s krví... Jakmile jsme se zabydleli, dali jsme mu suchou housku a vodu. Ještě nikdy jsem neviděla kočku tak hltavě jíst. Housku polykal, vůbec ji nekousal. Druhý den ráno jsme zajeli do Vyššího Brodu na nákup. Zamířili jsme do místní prodejny chovatelských potřeb, odkud jsme si odnesli kromě granulí a kočičí kozervy i orthosan. Myšáka, jak jsme kocourkovi začali říkat, jsme vykoupali a nakrmili. Spolu s námi přebývaly ve mlýně dvě dobré duše: bratr se sestrou. Ti přinesli Myšákovi od veterináře odčervovací pilulku. Zavolala jsem své ségře, která už asi dvacet let chová kočky, abych z ní vymámila návod na to, jak dát kočce prášek. Kupodivu se nám to hned napoprvé povedlo. Myšák, zřejmě z vděku, že jsme se ho ujali, za námi začal chodit jako pejsek: kam jsme se vydali, tam utíkal také. Po týdnu se sice jeho stav zlepšil, už nebyl tak vyhublý, začal se dokonce mýt a hrát si, ale pořád měl ošklivý průjem. Vzali jsme ho tedy k vyšebrodskému veterináři. "Je strašně zbědovanej," pravil ten dobrý muž, když Myšáka vyšetřil. "Nevím, zda to přežije, je to tak padesát na padesát, ale jestli chcete, dám vám pro něho antibiotika." Bez zaváhání jsme souhlasili. Myšák dostal první dávku v injekci, plato antibiotik, další plato prášků na úpravu zažívání a já jsem byla chudší o pětikilo. Cestou do mlýna jsme se s Káťou a se Zdeňkem domluvili, že si Myšáka vezmeme do Prahy. Přes léto, kdy je mlýn obydlený, by přežil, potom by ale neměl šanci. "Ty ses zbláznila!" zvolal můj choť, když jsem ho seznámila s naším rozhodnutím. "Sere kudy chodí, není jistota, jestli to vůbec přežije a ty ho chceš do bytu! Rozhodni se, buď já a nebo kocour!" "Tak sedni na kolo a můžeš vyrazit za maminkou do Mariánek," odvětila jsem klidně, "odtud to máš blíž než z Prahy..." Jíra se zatvářil uraženě a mumlal si pod vousy něco o tom, jakou že to před téměř třiceti lety udělal blbost, když si mne vzal. O pár dní později, když byla Myšákova stolice kapku tužší, avšak musel už po několikáté absolvovat vodní lázeň, neboť neustále průjmoval, Jirka připustil, že nechá kocoura nastoupit do auta. "Ale necháme ho v nejbližším útulku," prohlásil tvrdě, "do bytu mi nesmí!" "Tak se budeš muset odstěhovat," opáčila jsem. "Navíc už ho učíme na písek, než pojedeme domů, zmákne to." Moc jsem tomu ale nevěřila. Myšák sice na krabici s pískem párkrát doběhnul, jenomže většinou se zbavil řídké stolice zrovna tam, kde ho nutkání zastihlo... Pak musela nastoupit jedna pracovnice z úklidové čety "Yfča & Kačaba" a nepořádek uklidit. V sobotu, pár hodin před odjezdem do Prahy, jsme konečně mohli jásat. Antibiotika zabrala. Myšák vytlačil něco, co už se dalo nazvat téměř standardním bobkem, a zanechal to ve svém provizorním záchodku. "Tak dobře, vezmeme si ho s sebou," rezignoval Jíra, "ale jakmile bude doma dělat bordel, jde pryč a vy s ním!" Cestu absolvoval Myšák částečně na klíně Káti, chvílemi spal v papírové krabici, kde měl i misku s pískem. Během cesty na ni bez problémů chodil. Doma jsme vyhodili z předsíně koberec a udělali jsme tam Myšákovi provizorní pelíšek s jídelnou. V neděli jsme mu koupili misky na žrádlo, pořádný kočičí záchod a drahou (snad tudíž i kvalitní) stravu. Spočítala jsem si, že jsme do našeho mimina vrazili už víc jak dva tisíce. Skoro polovinu přitom věnovala Kačabka z peněz, které si vydělala na brigádě. Jsem však přesvědčená, že tentokrát jsme investovali dobře. Myšák včera dobral antibiotika a je už naštěstí v pořádku. Dobře baští a zahojil se mu už i opruzený zadeček. Pokud zrovna nespí, hraje si a nebo někde číhá. Pak vyrazí a "uloví" si nás. I když běhá po celém bytě, neudělal zatím nikde loužičku, natož pak bobek – znečišťuje enem svoje zánovní WC. Když jsme ho ve středu vzali s sebou do loděnice, běžel se vyčůrat na hromádku písku, která tam zbyla po stavebních úpravách klubovny. Po návratu domů utíkal na svůj záchod a vypotil tam hromádku, za niž by se nemusel stydět ani dospělý kocour. Nemusím snad zdůrazňovat, že se stal Myšák Jiříkovým oblíbencem. Inu, není divu. Má rád stejnou značku piva... ;o)
Navíc bude Myšák nejspíš umělecky nadaný... 
... na jeho bobku je znát, že je estét... |