Listy osychají větrem času…

Jednoho dne tě držím v dlani a

V tobě není kouska života.

Jak to?

Zcela přirozeně ne?

Zradila a já ti dal tolik!

Nebo chtěl dát a snad… jsi něco pocítila

Nebo…..

Mám tě v dlani.

Poslední trn jsi v důvěře zahodila-

Bez něj ale nejsi růží!

Jsi pro mě zbytečná!

Nepotřebuji tě!....

…ne?

Otrhávám pár tvých lístků a kousek stopky.

Stačí jediný pohyb a nezbyde z tebe víc,

Než pár tmavých načervenalých drobinek.

Stačí trochu ohně a v dlani nenajdu víc,

Než špetku popela.

Jsi bezcenná…, ale přece,

Něco mi brání udělat ten pohyb, který by tě zničil.

Vzpomínky? Minulost?

Upouštím tě na zem s vědomím, že jsi jen růže

A snažím se nemyslet.

Povaluješ se otrhaná životem a časem v chomáčcích pachu podzimní země.

Kéž bys neexistovala! …ale o kom by se pak dalo psát, když ne o růžích?

Nenávidím tě! Jsi mrtvá!

Do duše hrne se mi v těch slovech vztek i žal, a zároveň boj s realitou věci beze smyslu.

Mlčíš. Ležíš na stole, kam tě má ruka dala, protože jsme tě z toho prachu zvedl,

ani nevím proč….

..Neznám tě…. Jsi jiná….

Proč nevoníš, když jsi růže?

Leží dál…mlčí.

Hrdá, se svou malostí, … zůstává

I teď.

(já prostě musim.) vono pokud to není vcelku, tak je to nahovno číst, takhle po částech. Takže sorry, Mario Cz.... :oP