Toneš v krvi a opíjíš se mo(u)drým blues,

v sádře zalitá poslední zrna nahých múz

zírají na tebe přes vonící papír dopisní.

Šaman zaklíná duši do havraního pera

a tvé nitro od kalných katafalků očistí,

tvé oči se rozzáří, motýl ti sedne na víčka.

                    Řekni, že bys chtěla.

Múzy roní touhu a vkládají ji pod těla

                    jako ta voňavá psaníčka,

psaná krví a monotónním blues – duní v rakvích kmetů.

Moc černé.

Radši o vůni tvých černých vlasů – narozených z květů

zalévaných ranní rosou ještě prozářenou bílou nocí,

vždyť právě na blízku jsou jí tmavomodří zpěvní ptáci,

kteří kvůli své rose odmítají letět na jih,

kde v nočních barech, v horku mohou pro publikum zpívat blues

pro Černovlasou holku každý znenáhla utich

a vnímá jenom hřívu její a koní svižný uštěpačný klus.