„Nechtěla bych nezkušenýho… brrr! nikdy, to ne…“  nechala se Klára nahlas slyšet v debatním dívčím kroužku o přestávce tak, aby to vzali na vědomí všichni kluci ve třídě. „Aspoň jeden z dvojice by měl vědět, co dělá.“

„Kluci zas neradi použitý holky.“ Vložil se v tu chvíli ten nejsrdnatější z jinochů.

„Klára není děvka, vona nedá každýmu. Jen kámošovi, kterej si o to řekne.“

„Ste neskutečně trapný.“ Řekla.

„Proč? My ti jen vracíme tvý držkování.“

Kláru nakonec přece jenom defloroval ženatej chlap, pracháč co chtěl roštu na povyražení a rošta co doufala v chiméru jeho úspěšného mužství, které z ní podle jejích holčičích představ mělo udělat dospělou ženu.

Neudělalo.

Alespoň ne tak, jak si představovala. Ale co jí bylo do všech útrpně žadonících pohledů těch dosud nepolíbených ubožáků? Věčně trapně nadržených paniců, co se do ní snaží horem dolem nacpat ty svý infantilní city?

„Víš, panna, to je něco úplně jinýho.“ Zasnil se nahlas. Vzal jí kolem pasu a pohlédl do očí: „Ne, to nemůžeš jako holka nikdy pochopit.“

„No jo, když to říkáš ty.“ Pronesla naprosto bez jakéhokoliv citového zabarvení v hlase. „Jako bys to i zažil.“ Neodpustila si rýpnout do mužské ješitnosti a pýchy.

„Je to tak neskutečně čistý, upřímný. Ty její oči, ten pohled z těch okamžiků prvního hlubokého proniku se zapíše každému klukovi až na dno srdce. Navždycky.“ Rozvíjel sám pro sebe ve skrytém  povzdechu nad tím, že to doposud nezažil, svoje bujné představy, aniž si povšimnul stahujících se mračen nepříjemných vzpomínek v nebeských duhovkách Klářiných očí.

„A krom toho, povětšinou jen panny bývají dlouhodobě věrné.“

„Vy chlapi jste úchylný, všichni do jednoho.“

„Copak, ještě někdo z tvojho okolí má nebo měl obdobné touhy?“

„To je jedno.“

„Povídej.“ Nakročil jí do kroku. „Já to snesu. Jen bych to chtěl vědět, kdo byl u tebe první. Kdo všechno byl přede mnou a tak.“

„Říkám, že je to jedno.“ Odsekla podrážděně, snažíc se ho odstrčit rukama od sebe. „Ale něco ti řeknu – vy nedospělý puberťáci mu nesaháte ani po kotníky!“

„No jasně. Jenže tihle mužní krasavci mívají zpravidla jednu vadu na kráse.“

„No to chci vidět, co z tebe vypadne. Jakou teda?“

„Manželku a občas taky děcka.“

„Trapný.“ Kousla se do rtů.

„Copak? Tak ty taky patříš k těm naivně hloupoučkejm holčičkám, co rády pro sobecké potěšení zvrácené touhy svojho ženského ega, pro dosažení představy dospělosti rozvracejí rodiny a dělají nevinným dětem peklo na zemi?“

„Nikomu jsem nic nerozvracela.“

„Ty jsi se nervala se sokyněma o prublého skoroideálního samce z reklamy na žiletky? Nebo snad šlo o pouhého vyhlédnutého dárce semene? Svobodný matky jsou teď v kurzu…“

„Nemusela jsem se o nic a nikoho rvát. Stalo se, co se stát mělo.“

„Ohó! A copak ti našeptával do ouška? Že s manželkou žije jen na papíře a že je volný jako jeho pták?“

„Nech mě!“

„Vychutnal si tě?“ Téměř ta slova křičel. „Kolikátá si byla v pořadí?“

„Chtěla jsem to. Nic víc.“

„A chtěla jsi o to přijít zrovna takhle a zrovna s tímhle chlapem?!“

„Jo!“

„Odšpuntoval tě jako flašku. Víš co se pak dělá z flaškama, ne?“

„Vracejí se zpět do oběhu?“ Pokusila se o sarkastickou narážku.

„Jo to taky.“ Ušklíbl se. „Vycákaná si ho už pak tolik nebavila, co?“

„Někdy býváš fakt nesnesitelně odpornej.“

„Vy taky, slečno.“

„Chtěla jsem to a nelituju toho.“

 „Jasnačka. Proč bys taky litovala. Proč?“ Zvolal zoufale. „Odkdy se ženská ohlíží na mužský city? Zvlášť těch, kteří maj tu smůlu, že sou až další v pořadí?“

„Nápodobně s těma citama. Pořád můžou být chlapečci rádi, že vůbec byli aspoň na čas zařazení do pořadníku.“

„Jistě. Jen si dej pozor, aby tě tvoje zvrácená vybíravost ruku v ruce se žádostivostí postupem času neodstavila pro namyšlenost a přílišnou použitost na vedlejší kolej.“

“Neměj péči. To nehrozí.“

„Zatím.“

„Pf! Kluk je vždycky. Hrabete prstíčkama, aby..“

„To je teda zajímavý.“ Vmetl jí do tváře. „Proč si se teda zahazovala s takovým pubertálním ubožákem bez peněz a vlastního bytu, jakým jsem já? No řekni, proč si to po mě chtěla znovu a znovu?“ 

„A ty sis neužil?“

„Ne, protože si nebyla panna.“

„Neříkej broučínku, tak proč si to po mě pořád loudil? Ty si to snad nechtěl víc než já?“

„Musel jsem být lepší hned napoprvý, než ti přede mnou. Prostě jsem musel vítězit nad ženou v tobě. Dělat to bez citu, bez zachvění, se zatnutýma zubama a zatuhlým srdcem, chladně a bezcitně, profesionálně jako doktor. Nesměl jsem si totiž připustit, že do tebe cákal někdo dřív, že teď třeba na něj myslíš, a já, já jsem jen pouhopouhá dočasná náhražka, která je teď zrovna po ruce. Jedna z mnoha v dlouhý řadě.“

„Chceš něco vědět? Byl jsi jen ta ubohá náhražka. Skončila jsem s tebou. Čau!“

„Kláro. Ty nemůžeš se mnou skončit, protože jsme spolu nikdy nezačali chodit.“ Začal úplně jiným tónem. „Vyspala si se se mnou jen pro to, že když tě vyšoupl ze svýho bavoráka a pohodil našoustanou a dorvanou v příkopě, tak jsi byla rozjetá a potřebovala si v sobě vyplnit sexem to prázdno, který v tobě zbylo, když von z tebe vytek.“ Hlas se mu rázem změnil. Teď zněl jaksi dutě a nepřítomně.

„Nikdo mě nikde nepohodil.“ Namítla. „Nechala jsem ho sama.“

„Proč? Byla jsi horší, než jeho manželka?“

„To nejde srovnávat, takhle.“

„A byl jsem já lepší než on?“ Zeptal se hloupě po chvíli.

„Ne.“

„Jistě. Jednak takovou radost bys mi neudělala, kdybys to přiznala a krom toho, nebyl jsem tvůj první.“

„V tom prvenství to není.“

„Zraňovat umíš jako každá ženská skvěle. Zneužíváš toho, že proti jedinýmu pokoření, který na vás snad ještě účinkuje, bereš spolehlivý prášky.“

„Víš, on byl dospělý muž, ty seš jen…, jen takovej kluk.“

„Lepší bejt ubohej kluk, než vojetá píča!“

Druhý den jí zavolal. Nevydržel. Původně chtěl vymazat její číslo. Jiskřička se nedá jen tak zadusit pouhou hádkou. Škvířilo se to a prskalo, jak po sobě plivali jedovaté sliny vzájemného střetu dvou rozdílných pohlaví. Čím víc foukali do popela, tím víc ho měli navzájem plné oči. Jen ten vytoužený plamínek, který by bývali hýčkali navzájem v dlaních, ne a ne vyskočit.

„Venku je krásně. Slunce už i hřeje… za oknem.“ Pokusil se o vtip.

„Co potřebuješ?“ Nechala se slyšet.

„Tebe.“

„Copak, bolí tě ruce?“

„Ne, srdce.“

„Zkusil jsi už kardiochirurgii a nebo psychiatra? Já ti se srdcem nepomůžu.“

„Vtipný. Užíváš si to, viď?“

 Odpovědí mu byl táhlý zvuk v telefonu. Típla ho jako žváro. Jedno z mnoha v dlouhé řadě. Připadal si, jako každý bezprizorní mlaďoch, stoje ve své totální zhola zbytečné přebytečnosti na okraji žebříčku společnosti přesycené samou sebou. Teď teprve si uvědomil všechny ty city, které k ní choval. City, které nepozorovaně prorůstaly jeho nitrem, zatímco on z ní a do ní zoufale rval další porce slintavých doteků a vzájemných proniků v bláhové naději, že s nima přijde i láska. Vítězí ten nejzdatnější a nejvytrvalejší. Nedala se už tak snadno vytrhnout z jeho srdce. Vykrvácel by. Jakákoliv závislost je strašně hnusný svinstvo.

„Máš děvče?“ Zeptala se ho školní psycholožka po nepatrné odmlce oddělující úvodní oťukávací rituál od jádra pohovoru.

„Copak, vy potřebujete teď chlapa?“ Otázal se přidrzle.

„Jak to myslíš?!“ Zalapala po dechu.

„No, když chci sbalit nějakou holku, tak jí hned v úvodu kladu stejnou otázku, jako teďka vy mně.“ Poučoval jí. „Je to velmi praktické, ušetříte si spoustu zbytečné námahy a trapasů. A hlavně nebudete vypadat přede všema jako nebetyčnej zoufalec.“

„Ne, tak jsem to pochopitelně nemyslela.“ Podotkla. Její profesní stránka zakrývala její upřímný úsměv stejně zručně, jak tmavá blůzka její ňadra ouplně vyplňující céčka košíčky.

„Pf!... Holku? To jako jestli s někym chodim? Ňáká holka je vždycky... ale... jo, i holku mam.“ Odpověděl parafrází jednoho z dopisů, který dostal coby odpověď a kopačky zároveň od nazrzlé a velmi vzrušivé slečny z céčka.

„A rozumíte si spolu?“ Pokračovala tónem školní psycholožky sršící zvědavou chápavostí pro puberťáky jeho typu.

„To každýmu všechno hnedka sežerete i s navijákem?“

„Co prosím?“ Zakolísala. „Domnívala jsem, že jsi inteligentnější.“ Pokračovala káravě, aniž by se nechala vykolejit klukovskou klackovitostí. „Bez vzájemné důvěry…“ Měl co dělat, aby se nad pokrytectvím posledního slova nerozesmál na celou kancelář.

„Tyhle pohovory jsou mnohem lepší zábava, než časáky typu Žena a život, že jo?“ Přerušil jí.

„Svým krajně nevhodným humorem něco zastíráš, viď?“ Pokusila se ho usměrnit. „Chci ti pomoci…“

„Jistě, jste za to placená.“

 „…Ale je jen na tobě, jestli pomoc přijmeš.“

„No, jediná moje potíž je, že nemám to štěstí, abych patřil mezi těch čtyřicet procent kluků, se kterejma chodí devadesát pět procent holek.“ Nasadil naprosto neosobní tón odpozorovaný od učitelky přírodopisu. „V případě deflorací je ten poměr ještě víc v neprospěch většiny, tak dvacet, třicet ku devadesáti devíti.“ Musel si pomoct celou svou vůlí, aby jí aspoň škrábnul pohledem přes neprůstřelné sklo jejích černých očí.

„Není to úplně tak, jak si myslíš. Chlapci v tvém věku mají sklony vidět hned všechno černě, hned trucovitě utíkají do nic neřešících depresí a utápí se v sebelítosti.“

„Umíte ten poměr zvrátit?“ Zeptal se tázavě.

„Tak to není…“ Zkusila mateřský tón.

„Tak aspoň mě přeřadit do těch dvaceti procent?“

„Říkám, že…“¨

„Ano nebo ne?“

Nervózně srovnávala tužky. „To musíš dokázat ty sám.“

„Říkejte si co chcete, ale pakliže to nedokážete, tak mi pomoci nemůžete.“

Ticho. „No, aspoň tuhle trapně formální seanci neprodlužujete planýma řečma.“ Řekl a zvedl svůj kostnatý zadek z poněkud olezlého erárního křesla.

„To už chceš odejít?“

„Svojí povinnost vůči třídní jsem splnil, promluvil jsem s vámi, jak jsem jí slíbil, takže už nemám, co bych tady pohledával.“

„Nechceš se ulít ze školy, a doučovat mě fyziku?“

„Jé, takové nabídce se nedá odolat.“

„Jen fyziku.“

„No však jo.“

Útulně zařízený obývací pokoj byl vzorně uklizen. Nebyl u Lenky zdaleka poprvé, ale pokaždé  nacházel něco nového. Trojnásobné ženské ruce se nezapřely: na potazích křesel pečlivě srovnané polštářky, háčkované dečky, a stěna nad pohovkou připomínala zarámovaný herbář.

„Odkdy sbíráš noční můry?“ Zvedl poněkud hlas, aby ho Lenka slyšela přes cinkot nádobí z kuchyně. „Myslel jsem, že se jich bojíš.“

„Jo, z toho jejich třepotání dostávám záchvaty. Mrtvý můry, nebo když se nehýbají, mi nevadí.“

„Zvláštní.“

„Jestli myslíš tu nad křeslem, tak ta je nakreslená pastekama.“ Volala z kuchyně. „Ty jsi si vážně myslel, že je pravá?“ Její vlnité vlasy ho uhodily do tváře, jak se ho zezadu chytla.

„Jo.“

„Já su vážně dobrá kreslířka,“ pochválila se Lenka, „že jsem ošálila i tebe.“ Dívali se bok po boku na její výtvor. Měli oba vysoké štíhlé postavy. Jako kdyby z jednoho společného zadání vznikla dvě provedení – kluk a děvče, oba stojící před prahem dospělosti. Ale i jinak si byli navzájem blízcí víc, než bývá obvyklé.

„Fakt úžasná kresba. Nakreslíš mi taky takovou?“ Žadonil. „Je jako živá.“

„Možná. Co za to?“

„Taky ti něco nakreslím.“

„Víš vůbec kolik taková můra sežere pastelek?“

„Můry se neživí tužkama, nýbrž nektarem.“

„Tahle ne e.“

„Koupím ti pastelky.“ Svolil. „Fůru pastelek. Tu patrovou kazetu z teakového dřeva od Faber-Castell.“

Její smích rázem naplnil jako slunce celý pokoj. „To se teda hezky prohneš. Už teď si sháněj brigošku. Tvoje vytoužená můra se ti pěkně prodraží.“

„Pro tebe všechno, lásko.“

„No prr, teda…“ Odtáhla se. „Radši si šetři na něco užitečnějšího. Milenky teď stojí fůru peněz.“ Šťouchla ho mezi žebra.

Objal jí odzadu a přitiskl se na ní. „Některé by za tu kazetu i stály…“ Opřel se svojí spodní čelistí o její šíji a kdyby nesklonila hlavu na stranu, podařilo by se mu i dotknout svou lící její tváře. Na pár okamžiků ztratila v jeho objetí svou rovnováhu. „No já teda nejspíš ne.“

„Právě že ty…“

„Ne, to ne.“ Špitla. „Pusť mě.“

„Proč?“

„Protože s tebou bych nikdy nemohla chodit.“ Sklopila zelené oči a hned je zase vzdorovitě zvedla a zpoza řas vyšlehla mechová zář. „Víš, ty jsi pro mě něco jako bratr. Už jsme citově příliš blízko sebe, abych si s tebou mohla něco začít. Na to už je příliš pozdě.“

„Hloupost.“

„Možná, ale tak to cítím uvnitř sebe.“

„To je hrozný.“ Na pár chvil se odvrátil.

„Vážím si našeho zvláštního vztahu víc, než kdybych s tebou chodila.“ Pokračovala, zatímco on měl pocit, jako kdyby mu svými slovy zatloukala hřebíky skrz kosti až do morku. Jeden po druhém. „Kluka na chození seženeš lehce, ale opravdového přítele, toho potkáš tak jednou, dvakrát za život.“

„My ženy totiž nesouložíme se svými ideály, víš?“

„Jo, to už jsem si všiml.“ Podotkl s určitou dávkou trpkosti v hlase.

„Prostě ideály jsou od toho, aby jsme o nich snili, až budeme v manželství. Takový ty šaty za výlohou. Věčně nedosažitelný, jen se jich letmo dotkneme, zavzdycháme si při tom, ale nikdy je neoblékneme. Ani bychom vlastně nechtěly, aby nám je někdo koupil. To by totiž ztratily to úžasné kouzlo nedosažitelnosti a zároveň blízkosti, které nás tak vzrušuje…, víš?“ Rozpovídala se.

„Chudinky šatičky, jak k tomu přijdou? Pořád viset ve výloze. Žádné nahé dívčí ani ženské tělo je nezahřeje zevnitř…“

„To už nás netrápí.“

„Jo, to jste celý vy, ženský. Nerozumný. Rozmarný. Marnotratný.“

„Hm.“

„Pověz, já jsem tvůj ideál?“

„Jo.“

„Neke… Proč zrovna já?“

„Neměla bych ti to říkat, ale ty jsi jinačí, než ostatní kluci. Z tebe nikdy nebude takovej ten muž na vztah, na chození, do postele a ni do společnosti a tak.“

„No to je fajn předpověď.“ Ušklíbl se. „Brr!“

„Víš, s tebou se tak krásně povídá, a hlavně o věcech, se kterýma bych se svýmu klukovi, kdybych nějakého měla, nikdy nedokázala svěřit, protože bych se styděla.“

„Úžasný. A napadlo vás taky někdy, že i ten váš ideál se chce líbat, milovat a tak?“

„To neřešíme.“

„Jak prosté…“

„Víš, my holky potřebujeme vedle obyčejného vztahu někoho ušlechtilého, někoho nad kým bychom se mohly rozplývat a kdo by nám zpovzdálí doplňoval toho našeho kluka, se kterým žijeme. Vyrovnával by v našem srdci všechno to, co našemu partnerovi chybí, a co potřebujeme jen občas, mimo rodinný život. To asi nebudeš chápat. Ale se zosobněními svých vysněných ideálů bychom nikdy nic nechtěly mít, teda jako nic fyzickýho, už pro to, že by se to všechno rázem zkazilo, a ten vzrušující sen kterého se dotýkáme, by byl rázem fuč.“

Vzal jí za ruku a přiložil si jí na krční tepnu. Při čtvrtém stahu jeho srdce, které jí divoce tlouklo do citlivých bříšek prstů, se odtáhla.

„Nedělej to. Prosím.“ Zašeptala.

„No jo, ušlechtilost je, jak koukám odpudivější, než prudce nakažlivá pohlavní choroba.“

Při těch slovech s nádechem vyčítavosti jí vzal opatrně kolem boků, jak jen to dovedl nejněžněji. Vysmekla se mu. Chvíli kolem sebe kroužili jak soumračné můry.

„Uvědomila jsi si někdy, že i takový ten ideál má taky živočišný tělo? Nervy, žlázy a tak? Učila ses o tom v přírodopise, ne? Že ten tvůj přítel taky potřebuje, a možná mnohem víc, než ti tvoji milenci, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo sevřel v náručí, líbal, řekl si mu o lásku, pomiloval se s ním? Dochází ti, že ho tím vším nesmírně zraňuješ?“ S každou vyřčenou větou teď nepatrně zvyšoval hlas. „Víš, co se vůbec uvnitř něho odehrává za hrůzy, když mu dopodrobna v záchvatu nadšení za čerstva líčíš, jak jsi si všemožně užívala, jaký si při tom měla úžasný pocity, zatímco on…, zatímco on stál v tý vaší výloze jak v kriminále, jak v mučírně, pestrobarevný pták zamčený houfem holek v kleci jen ke koukání, a musel… a pokaždé se jen musí koukat přes sklo, na tváři do živého otisknuté pruhy od mříží, jak lehkomyslně dáváte svoje těla v plen jiným? Znovu a znovu, aby jste se mu pak chodily vyplakat do peří a utírat si vo něj svou špínu?“ Poslední větu už téměř křičel. „Víš co to je cítit z holky cizího kluka, a muset poslouchat, jak vo tom všem, co s ní prováděl, švitoří a ještě sdílet její nadšení?“

„Neprožívej to tak.“ Krotila ho. „Vy chlapi jste prostě příliš závislý na sexu. Někdy až chorobně. A to mi docela dost vadí.“

„To je pochopitelný.“ Namítl. „Ti kteří nebyli, si neškrtli a tím pádem nepřežili.“

„Myslela jsem si, že všichni nejste stejný. Ty jsi mi vždycky připadal takový úplně jiný, než ostatní.“

„To jako že nemám játra, že nepotřebuju dýchat, rozmnožovat se a tak?“

„Ale ne. Ty to pořád nechápeš.“

„Naopak. Chápu to až příliš dobře. A to mě děsí.“

„A vůbec,“ Připomněla mu, proč si ho vlastně pozvala k sobě: „Přišel jsi mě doučovat fyziku, nebo poučovat o vztazích mezi mužem a ženou?“

Přisedl si k ní. Její vlasy voněly šampónem. Pozoroval Lenčiny ruce, jak hbitě listují v učebnici. Vzala do ruky plnicí pero a začala si z učebnice vypisovat vzorečky.

„Máš moc krásný písmo.“ Pochválil jí. „Takový úhledný a přitom se v něm zračí rozvinutá osobnost.“

„No jo, jenže písmo se ve fyzice neznámkuje.“

Příliš velký výstřih trička způsobil, že měla stále jedno ramínko odhalené. V jednu chvíli jí políbil na šíji. Jen tak bezmyšlenkovitě, jak ještě nedávno líbával Kláru. Odehnala jej pohozením hlavy a jeho tvář zaplavil příboj vln jejích neposlušných vlasů.

Hladil jí po bocích. Nejdřív přes tričko, pak pod ním. Jemně přes kraje břicha, z boku přes hrudník.

„To lochtá.“

„Vážně?“

„Já taky zkusím, jestli to vydržíš!“ Přešla do protiútoku. Ochotně se nastavil jejím dlaním. „Schválně, kdo dřív.“

„Nemáš šanci.“ Pronesla sebejistě. „Mám totiž za sebou dlouhodobý výcvik na sestře.“

„Nepovídej.“

„Blanka je šíleně lechtivá. Snad ještě víc, než já.“

Těsně před tím, než vyskočil (to lechtání bylo opravdu k nevydržení) jí sjel na špičky pevných ňadérek, vzdorně zdvíhající její tričko. Krásně při tom zapružily.

 Zaklonila hlavu, olízla si rty rozežrané mořskou solí z jihočeských bramborových lupínků a zcela vážně mu řekla do očí:

„Ještě jednou mi tam sáhneš a přísahám, že tě vyrazím za dveře.“

„Promiň. Já nerad.“

„No, vypadáš na to.“

„Lenko, Léňuško…“

Zacpala mu ústa sušenkou. Drobky na jazyku totiž vadí při líbání.

„Víš co, necháme toho.“

„Ještě jsme nic neprobrali.“

„To stačí.“ Vyskočila rázem z polstrované židle. „Pokračovat už musím sama.“

Opírala se zády o futro. Přistoupil k ní a uvěznil její šíji mezi svými dlaněmi. Sjela do podřepu, aby vyklouzla z límce jeho předloktí. Jemně jí objal. Dotýkali se a nedotýkali zároveň.

Lence počínal tím zvláštním způsobem sklovatět pohled, to jak se dva mechové chomáčky jejích očí potahovaly vlčí mlhou niterné žádostivosti. Jeho chřípí dráždivě rozšiřovala vůně dívky, která navzdory vůli a zábranám, pomalu jihla.

„Jo, zapomněl jsem ti říct, že jsem ten váš dívčí ideál před několika týdny natruc roztříštil na tisíc střepů.“

„Neříkej, že jsi…, že jsi se už s holkou vyspal.“ Přeptala se napůl zklamaně a napolovic zvídavě. „Klára?“

„Ne, nespal jsem s Klárou. Ani s jinou holkou.“

„Takže jsi ještě neměl holku.“

„Co je to mít holku?“

„To jako techtle i mechtle, chňápeš, ne?“

„Tak v tom případě připouštím, že s Klárou jsem čtyřikrát, pětkrát sexoval, no, ale nikdy jsem s ní nebyl přes noc. Ani jsem jí vlastně nemiloval.“

„Jak můžeš dělat s někým něco tak intimního bez lásky?“

„Možná se budeš divit, ale jde to mnohem líp, než s láskou.“

„Nepřipadalo ti to legrační?“

„Co jako?“

„No, ten akt přece.“

„Jak kdy, někdy to bylo útrpně trapný, jindy docela zábavný.“

„A vždycky příjemný, viď?“

„Připouštím, že ten pocit vítězství stojí za to.“

„No vidíš, mě tady bez výčitek svádíš, zatímco na tebe čeká Klára. Proč nejsi u ní?“

„Nečeká, dala mi košem.“

„Proč?“

„Jak proč? No prostě se mě nabažila a já jí vlastně taky. Hlavně se jí na to neptej.“

„Copak?“

„Klára byla taková povinná klučičí tělocvična.“

„To je strašně cynický a krutý.“

„Myslíš? Panně bych nikdy neublížil, ale u Kláry… u ní to bylo už jedno. Vzájemně jsme si vyměnili to, co nám každému přebývalo a ten druhý to zrovna potřeboval.“

„Stejně už kvůli Kláře, kterou mám vcelku ráda, bych si s tebou nemohla nic začít.“

„Vždyť vy holky chcete, ba přímo vyžadujete, aby kluk byl napoprvé zkušený.“

„Ale ne takhle.“

„A jak teda?“

„No já nevím, ani to vědět nechci, ale takhle prostě ne.“

„A ty jsi nevinná?“

„Blbá otázka.“ Odsekla podrážděně. „A navíc nevhodná.“

„Ani bych neřekl.“ Opáčil. „Spíš technická.“

„No, já především nespěchám. Jak jsem tak viděla, není zas o co stát.“ Pronesla rozpačitě. „A navíc, bojím se bolesti.“

„Ještě víc, než můřího třepotání?“

„Tak stejně. Proto bych chtěla, aby to byl napoprvé někdo zkušený. Aby mě to nebolelo.“ Pohlédla mu zpříma do očí: „Ty by jsi dokázal někomu, koho miluješ, působit fyzickou bolest?“

Položil jí na kuchyňskou linku. Ležela před ním napůl oddaně uvolněná, napůl napjatá v očekávání, cože s ní teď zkusí provádět.

Skláněl se nad Lenkou jakoby k polibku, avšak vyhýbal se dotekům na místa, která jsou zapovězená. Hrál si s jejíma rukama, navlékal si na prsty spirálky jejích vlasů, hladil jí po šíji, v podkolenních jamkách, ale dával si dobrý pozor, aby jeho ruka nesjela na vnitřní stranu stehen. Předloktím kolem ramen a pod lopatkami, přejížděl hřbetem ruky přes břicho, ale ňader ani podbřišku se nedotkl. Rozechvívala se zevnitř vlastními touhami. Její dívčí tělo ho počínalo vnímat jako muže, avšak vůli měla silnou a nezlomnou. To on věděl, a tak čekal, kdy se sama strhne zevnitř k zemi do jeho obětí.

Jejich rty visely nad sebou, v očích jiskřilo jak na izolátorech stožárů vysokého napětí když se schyluje k letní bouřce, jen ten první blesk co spustí přívaly deště dosud ne a ne přeskočit. Vzal jí znovu do náruče a zvedl. Chytla se oběma rukama kolem jeho krku.

Celičké její tělo se zachvívalo jako struna. A on stál napjatý a připravený ke skoku. Byli si teď nesmírně blízko sebe. Blíž než manželé.

Teď a nikdy víc.

„Tak co, seznámíš mě s Milanem?“

Řekla v okamžiku, kdy se jejich rty poprvé setkaly.

„Říkal jsi, že je úžasnej. A na fotkách se mi moc líbil. Takovej urostlej kluk.“ Rozpovídala se. Místo toho, aby jí pustil a ona si přerazila páteř o kuchyňskou linku, jí dál držel v náručí navzdory tomu, že ho začalo příšerně bolet předloktí. „A ten nejkrásnější dárek, který nám můžeš dát, je to, že nás spolu seznámíš.“ Svezla se z jeho náručí zpět na zem. Přitom se mimoděk přitiskli na pár okamžiků k sobě. Vzepjatou nadrženost, která se jí zaryla do klína, jemně odstrčila tlakem svých dlaní na jeho pevné břicho. „Vždyť kde si má slušná holka najít kluka?“ Švitořila dál. „Prostě se tomu musí pomoct.“

„A co já?“

„Jak jako co ty?“

Láska je nejsobečtější ze všech lidských citů.

„Nemáš kámošku, která by se hodila pro mě?“ Řekl roztřeseně prázdným hlasem.

„No to nemám. Víš, já si po tvém boku nedokážu představit žádnou holku.“

Lenka kráčela natěšená vedle něho. Jemně nalíčená, ve smaragdově zelených šatech a béžovém ovčím kabátku s kožíškem dovnitř, ozdobeným vkusnou broží. Záplavy divoce propletených prstýnků jejích vlasů, na straně k němu vysoko vyčesané tak, aby odhalovaly její labutí šíji, jí stačily sotva uschnout a tak kolem sebe šířily tu vlhce dráždivou vůni čerstvě vykoupané živočišné mladosti. Lidé, kteří je míjeli, se za nimi otáčeli jako za ideálním párem, který před několika málo hodinami vstal ze společného lože. V jejich očích viděl tu smutnou i přející závist všech těch zrovna nezadaných i čerstvě opuštěných, i mateřské pohledy mamin od rodin s maličkými dětmi držících se jejich sukní. I mnozí kluci, co se právě láskovali se svými dívkami mu Lenku tiše záviděli. Bylo mu příšerně. Vždyť vedl svou lásku i skorosestru do jejího štěstí avšak zároveň navždy pryč od sebe. Nebylo zbytí. Nechtěl, aby dopadla podobně, jak Klárka. To už je lepší, když si jí nejen napoprvé vezme Milan, jeho nejlepší přítel z dětství, než aby to byl někdo z těch kluků a mužů, kterými tolik pohrdal a kteří se točili okolo Lenky čekajíce na vhodnou příležitost a její klopýtnutí. A dobře věděl, že pokud by ty dva spolu neseznámil, jednoho dne by Lenka, jako skorem každá dívka, byla schopna napíchnout svůj věneček na některého z těch krasavců.

„Netvař se tak, nevedeš mě na porážku, ale na moje první vážný rande.“

„No právě.“

„Ale notak…“

To odpoledne ztrácel svou skorosestru i nejlepší přítelkyni a zároveň svého nejlepšího přítele. A přesto ti dva dělali, jako by se nic nestalo. Vždyť on byl strůjcem jejich štěstí. A láska, láska je přeci neskutečně sobecká.

A to ještě netušil, že se ti dva po čtyřech a půl roce soužití bez jediné hádky rozejdou a Lenka zůstane do dnešních dnů na ocet.

17.března 2006