Nebem se černá mrak a ona trucuje a zpívá,

v slzavém udolí se stmívá a stmívá.

S posledním paprskem se krátí dech;

obraz slzy malovaný na křídlech.

-

Ještě spí a ranní vítr o ní všechno ví,

nese jí vzhůru a nad mraky jí probudí.

Zmatená a lehce se zas dolů snáší;

s dotykem země umírá a křídla ztrácí.

-

Rozbouřená řeka břehy opustila,

ztracená slza se do polí vlila.

Ta poslední slza se stala tvou;

sám a tiše pláčeš nad řekou.

-

Oblohou plují naše krásné sny,

sem na zem by se všechny nevešly.

Nezbývá než jen kruté probuzení,

nebo jsme vzhůru a přichází rozednění?