Nad prašným obeliskem napůl zlomeným se tyčí skála hory Abany Bojím se, že mi bude smutno až slunce zapadne Krb nálad mi podpaluje řeka s bagatelou o vlhké plísni co vyčpí v profilu půlkruhu slunce které oranžoví Jak nádherný výjev! Zapadají s ním i tvoje vlasy vymáčené v rybízovém té a zapsané v mém spektru dobrých nálad- vesměs nekonečném vesmíru... Tohle všechno sentimentální s trochou bobulí, rostoucích nedaleko řeky mě konečně dělá pomíjivým
(zapomenu na tebe?) A zase se rozplývám v tvarohu altocumulu Vždyť přeci vzácnost chvil je zlatě oděna pouze v nosních přepážkách zhodnotitele! Proto mám asi tolik rád smítka pylu na tvém oděvu a proto asi miluji odvěky smyslový a sotva kdy logosférický větřík na pět Zefyr? |