Když kvílí člověk žalozpěv o popelu kterým se chce stát aby ze svých chyb nakrmil zítra půdu věčně hladovou pak nedošel konce jen nastřádal tolik že sám o sobě ví když padá prach z krovů opuštěných věží to na střechu tlačí nebe jak chyb přibývá tak těžknou oči bez víček semeny budoucích hvězd ale když kvílíme tak se jen popel ve prach mezi prsty vydýchaný víří až posedá si uvidím zas své stopy směrem tam kam jsem nechtěl dojít |