Tlemoun

Nízké čelo, prořídlé vlasy, otřesné vyjadřování. Informuje vážené televizní diváky o nových úskocích amerického imperialismu a jeho nástroje - Severoatlantického paktu. Je mi z něj na blití, vím, že lže, vadí mi ty pokřivené grimasy. V duchu si říkám: „Proč ta Amerika jednou neudělá něco hezkého, vstřícného; kdyby jim udělala radost, tohohle člověka aspoň na chvilku vypnou!“

P.S. Na dnešních TV obrazovkách mi bolestně chybí přestávka s koťátky a Jiří Jambor.

Profesionalita

Výdobytkem socialismu byla jistota zaměstnání. Snad i díky ní docházelo k minimální fluktuaci pracovních sil - dělník se vyučil, nastoupil k soustruhu, a odešel od něj rovnou do penze. Výsledkem byla zcela nedostižná profesionalita. Pokud jsem například v obchodě zakoupil dárek (bonboniéra, autíčko na ovládání, láhev...) a požádal o zabalení, prodavačka několika pohyby během pár sekund z čehokoli vytvořila úhledný balíček - zcela bez použití lepidla či provázku. Ani důkladným zpětným inženýrstvím se mi nikdy nepodařilo zjistit, jak se takováhle věc dělá. Paradoxní na tom je, že tyhle ukrutné profesionálky většinu pracovní doby trávily otráveným opakováním slova „NEMÁME!“
Dnešní prodavačky většinou tvoří opačný extrém - naprosté amatérky, které se příjemně usmívají. :o)

P.S. Přišel jsem do obchodu a zeptal se: „Dobrý den, nemáte...“ - „Nemáme,“ byl jsem přerušen uprostřed věty. Ani mě nenechali doříct „...takové ty malé bonbóny.“

Plánovaná ekonomika

„Výrobou i spotřebou oceli na jednoho obyvatele jsme se dostali na první místo na světě.“ Cesta na chatu, auto zastavuje oplácačkovaný příslušník Veřejné bezpečnosti. Výsledkem kontroly je napomenutí za špinavou espézetku a pokuta za prasklý výfuk. Oba - esenbák i řidič - vědí, že výfuky nejsou k sehnání, řidič už dva měsíce marně obchází všechny Mototechny. Napadá mě, kolik výfuků by se dalo vyrobit místo jednoho tanku...

P.S. Spolužák dostal pětku za slohovou práci, ve které napsal: „Pětiletku splníme, i kdyby to mělo trvat sto let!“

Družba

K dobrým mravům patřilo dopisovat si se sovětským pionýrem. I já tomuto trendu podlehl, leč naše korespondence neměla dlouhého trvání. Asi ve třetím dopise mi „můj“ pionýr naznačil, že sbírá fotografie zpěváků (myslím, že v této souvislosti padlo jméno Karla Gotta), žvýkačky a flamastěri. Ve slovníku jsem toto záhadné slovo nenašel, ani ruštinářka si nevěděla rady. Odepsal jsem tedy, že bohužel nevím, co to jsou flamastěri, a žádal jazykovou osvětu. Můj pionýr se již více neozval.
Až po letech jsem se dozvěděl, že flamastěri jsou fixy.

P.S. Družebním podnikem naší devítiletky byly České loděnice. Jak nám bylo vysvětleno, tato družba byla výhodná pro obě strany. Škola mohla organizovat levné lyžařské zájezdy v jejich rekreačním středisku a my jsme jim za to dvakrát ročně odzpívali pásmo budovatelských písní.

Cestování

Možnosti zahraniční turistiky byly krajně omezené. Za mých časů bylo volně přístupné pouze Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a NDR, do ostatních států bylo třeba mít pozvání (SSSR, Polsko), nebo absolvovat strastiplnou kalvárii Žádost o výjezdní doložku - Žádost o devizový příslib atd. s mizivou nadějí na úspěch. Na druhou stranu se daly vymyslet neuvěřitelné kousky. Jistí dva kolegové podepsali ve svém podniku socialistický závazek, že jejich závodní organizace SSM daruje kubánským soudruhům dvě potápěčské soupravy. A skutečně - z podnikových prostředků byly soupravy zakoupeny a oba odjeli služebně na Kubu, kde se čtrnáct dní potápěli. Poté soupravy předali kubánským soudruhům a vrátili se domů.

P.S. Socialistický svaz mládeže svého času zorganizoval poznávací autobusový zájezd „Po stopách Lenina“. Cílem byla místa, kde Vladimír Iljič strávil nějakou část života - Kazaň, Samara, Petrohrad, Finsko... Domů se vrátil pouze řidič a průvodce.