totožnost okamžiku pomalu roste

skoro až do nebesky modré výšky stromu

na který jsme vždycky o Vánocích

věšeli zvonečky ať ležel sníh

nebo ne

prostěradlo na mé půlce manželské postele

se podobá víc a víc

kolébce z chlebového těsta

jak zapomínám vysypávat drobky básní

a ty právoplatná ženo moje štítíš

se k němu přitulit

o mně samotném ani nemluvě

psaním drobků nahrazuji spánek

a zaháním vzpomínky na ty letošní

kdy jsme poprvé nezdobili náš strom

protože… co jsi to vlastně tenkrát řekla?

že je příliš pošetilé v mém věku

kvůli zvonečkům

lézt na vysoké štafle a balancovat

přitom na jedné noze mezi nebem a zemí

už mi zbývá jen dopsat báseň

a navrátit se domů z prohrané války

klopýtat dobře známou

i neznámou pustinou

mezi výbuchy pum

brodit se závějemi slov

se srdcem naplněným otázkou

bude to stát za to nebo ne?

dokončit báseň je bolest z návratu

do nenapsané země

kolik je vlastně podob lásky?

teď právě nevím ani o jedné

zatímco totožnost okamžiku pomalu roste