Ať zvonky zvoní na poplach
pro obyčejné smrtelníky.
A lesní víly
ať si postaví
své vzdušné zámky
z posledních vzpomínek,
jež v mechu
-tajně ukryté- ještě zbyly.
Vše, co znáš
jen z odposlechu
pamětí vrásek
vtištěných do ořechu.

Lesní víly zamkly si svůj strach
do vzdušných zámků
a zvonky zvoní na poplach.
Přes všechnu snahu
stále vidím tebe
na kraji lesa
- možná pro výstrahu...
Na listech bříz
usnuly smutky nebe
a odráží se ve vodě
jako ty.
Navždy v přírodě.

Jen ty.
Pro tebe denně umírám
a zítra se schovám mezi květy.
Dozní tvůj hlas
a já posbírám
střípky z noční Sinfonietty
a vdechnu ti je do dlaní.
Děkuji za potlesk.
Vám všem
- listům ve větvích
a spadanému jehličí
pod borovicí.
Nastává svítání
jak velký třesk...
Hlavičky květin jako sníh
vonící po skořici...

Pro nás
- ubohé smrtelníky
stanou se domovem
vzdušné zámky lesních víl.
Spravedlnost před Bohem,
výhrůžné otazníky...
než se život zastavil.

Luční zvonky zvoní na poplach
pro víly,
jejich vzpomínky
a tance na mechu.
Zůstaň se mnou, ať nemám strach...
Vrásčitá skořápka
zůstala bez ořechu.

Na jeho místě ses objevil ty.
Pro tebe denně umírám
a skrývám se
v poupatech květů.
Zvonky nepřestanou hrát
noční Sinfoniettu
a já ti ji vdechnu do dlaní.
Jen její ústřižky - několik tónů
naházím do vody.
Pak půjdu domů - bez tebe.
Tvým domovem jsou vzdušné zámky.
Jsi součást přírody.