Co dnes je samozřejmé, zítra už není, jediný okamžik celý život změní, vtíravá myšlenka objeví se posté - a místo žlutých růží jen suchá tráva roste...
Co dnes je samozřejmé, zítra už není, mé dětské sny, zachránci v osamění, zůstaly ve vzduchu, já bez nich šla dál - místo plamínku svíčky ničivý oheň vzplál.
Láska, která zastaví svět, láska z dávných snů. A bezkřídlý let, dokud neusnu... Živel který spálí vše, co v cestě stojí, prozíravý ten, kdo milovat se bojí...
Vrhat se do propasti po hlavě dolů, statečnost rytířů kulatého stolu a možná trochu víc... odvahu mlčet, když chceš něco říct.
Zažít lásku, která omráčí svět, délka jedné minuty - tisíc krásných let, posunout čas dopředu - já zpátky ho vracím, asi pro ten pocit, že tu lásku ztrácím...
Ale vy ostatní dál klidně spěte - se sny o lásce, která pohne světem... |