28/12/2002, upraveno 2/5/2005
Verze upravená podle připomínek čtenářů, za podrobné připomínky jsem velice vděčný zejména Rivce (jí proto tento díl věnuji). Původně publikováno na Písmáku.
Na literárních serverech často nacházím básničky, které obsahují zajímavé nápady a hezké obrazy, ale je na nich vidět, že autoru chybějí základní teoretické znalosti. Přitom s alespoň elementární úrovní znalosti "básnického řemesla" by jejich verše byly mnohem působivější.
Sám jsem k nim také patřil (někteří teoreticky fundovanější autoři mi asi řeknou, že k těm neumětelům patřím stále.) Aspoň o něčem jsem se však snažil poučit, a o tyto vědomosti bych se rád se zájemci podělil v malém populárně-naučném seríálku.
Těm odborně zdatnějším budu vděčen, upozorní-li mne na omyly v předkládaném textu, abych je mohl opravit a nešířil dál.
V úvodním dílu bych se chtěl věnovat otázkám rytmu ve verších. Máloco totiž dokáže pokazit báseň tak, jako prohřešky proti rytmu. Pravda, mnohé básně nemají pevný rytmus (tak jako mnohé nemají rýmy), ale má-li báseň psaná zcela volným veršem být působivá, musí být myšlenkově velmi bohatá a mít v sobě velký poetický náboj (o vázaném verši to ovšem platí také.) To dokáže jen málokdo. Většinou ovšem i volný verš dodržuje určité více či méně pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik a další zde sehraje intonace při její recitaci.
V minulosti (odhaduji tak do konce 19. století) byly asi rýmy a rytmus u českých básní samozřejmé. Tím nechci říci, že by starší básně byly lepší, ale prostě se to od nich vyžadovalo. Vznikala tak řada básní, které patří do zlatého fondu české poezie - a také bezduché veršovánky s perfektní formou a bezcenným obsahem. Jejich autoři pak byli posměšně označování ne za básníky, ale za "veršotepce". Forma prostě špatnou báseň nezachrání, ale na druhé straně její nedostatky mohou výbornou báseň poškodit.
Abychom si rozuměli (troška terminologie)
Báseň se skládá se strof (u básní s nepravidelnou stavbou se ji říká slohy, pod vlivem hudební terminologie se občas mluví nepřesně o slokách). Ty se dále člení na verše (většinou je verš totožný s řádkem), verše se skládají ze stop (viz. dále), stopy z dob (slabik). Rozsáhlejší básnická díla mohou mít ještě části vyššího řádu, těm se říká různě, např. zpěvy.
Co je to ten rytmus?
Rytmem u básně rozumíme pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Český verš se obvykle skládá z jistého počtu kombinací přízvučných a nepřízvučných slabik, tzv. stop. V české poezii je důležitý jak počet slabik ve verši, tak rozložení slabik přízvučných a nepřízvučných (říkáme, že český verš je sylabotonický). V jiných jazycích tomu může být jinak, např. ve francouzštině záleží obvykle jen na počtu slabik (verš sylabický), v polštině na počtu přízvuků (verš tonický).
Druhy stop a veršů v české poezii
Trochej:
Trochejská stopa se skládá ze dvou dob; první je přízvučná, za ní následuje nepřízvučná. Verš složený ze samých trochejů se označuje jako verš trochejský. Opakované trocheje (poznámka: ten trochej) působí jako pochodový rytmus . RÁZ dva, RÁZ dva - často se používá grafické vyznačení –È (pomlčka přízvučná, oblouček nepřízvučná):
Rozlámaně | –È –È |
mnu si dlaně | –È –È |
u snídaně | –È –È |
bez chuti | –È – |
| |
Budík hraje | –È –È |
z hrnku čaje | –È –È |
jinotaje | –È –È |
sypu Ti | –È – |
(Miroslawek – alespoň v tomto dílu "Školičky" jsem se snažil hledat příklady pokud možno na Písmáku – v době psaní původní verze ještě LiTerra neexistovala.)
Často se některé verše na konci o jednu stopu zkracují.
Daktyl:
Daktylská stopa je tvořena jednou dobou přízvučnou, za níž následují dvě nepřízvučné. Verš složený z daktylů se nazývá daktylský. Daktylský verš připomíná svým rytmem RÁZ dva tři RÁZ dva tři (–ÈÈ) valčík:
Sluneční paprsky
klouzají oblohou
tančí a skotačí
letmo se otáčí
(Hauský)
Možná, že pozpátku
vprostřed jdu kamením.
Vlévám se v počátku,
na konci
plamením.
(Yenn)
I u daktylů může být poslední stopa zkrácena na jednu nebo dvě doby:
Ve chvilce poddáš se, sevřena v objetí
chvěješ se ztichlá jak ve větru stromy,
myšlenky v tobě se na kusy rozletí
a něco na duši, v srdci se zlomí.
(Falka)
Často se ve verši pravidelně střídá daktyl s trochejem; verš daktylotrochejský (–ÈÈ –È –ÈÈ –È):
Večerním sněním vcházejí chmury
Zůstávám sama u Kawamury
...
Druhý má vousy od brady na zem
Jen jimi mávne, zlechtá mne rázem
(Petula)
Jamb:
Jamb je "trochej naruby", po nepřízvučné stopě následuje přízvučná: È–. Jambický rytmus realizovaný po slovech by zněl v češtině nepřirozeně, spisovná čeština má první slabiku slova přízvučnou (jediná výjimka, kterou si uvědomuji, jsou převzatá slova aHOJ a parDON). Proto už počínaje Máchou vytváříme české jamby předsazováním jednoslabičných nepřízvučných slov a ukončováním verše přízvučným jednoslabičným slovem. Hranice stop potom jsou jinde než hranice slov:
Šel tulák únorovým sadem,
měl tenký, potrhaný šat...
Šel dlouho, ač se třásl chladem,
šel, snad že nebyl zvyklý stát.
(Falka)
V této ukázce jsou čistě jambické verše druhý a čtvrtý, zatímco první a třetí jsou zkrácené. Dalo by se snad na ně dívat také jako na trochejské s předrážkou (nepřízvučnou stopou vsunutou na začátek), ale ryze jambické okolí vede k prvnímu uvedenému chápání. Podobný charakter mají slavné úvodní verše Máchova Máje:
Byl pozdní večer - první máj,
večerní máj - byl lásky čas...
Ve druhém verši je použit obrat pro český jambický verš typický - změnou rytmu se na počátku vytvoří daktyl.
Poznámky:
1. Kromě trocheje, daktylu a jambu existují i další druhy stop: anapest (ÈÈ–), amfibrach (È–È) a spondej (– –). V české poezii se používají velmi zřídka. S dalšími druhy stop (čtyřslabičnými) se v české poezii nesetkáme prakticky vůbec.
2. V jiných jazycích může být rytmus založen místo střídání přízvučných a nepřízvučných stop na střídání stop krátkých a dlouhých (tzv. časomíra). Je tak psána zejména poezie antická, ale zčásti i česká, zejména v první polovině 19. století (nejznámější je asi Kollárův Předzpěv k Slávy dceři).
Césura a dierese
Někdy se uprostřed verše objeví zřetelný rytmický předěl. Pokud je pravidelně uprostřed verše mezi stopami, mluvíme o dieresi (rozluce); je-li uprostřed stopy, nazývá se césura (přerývka). Dierese dělí vlastně verš na dva půlverše.
Metrum
Zatímco rytmus je vlastností konkrétního verše, metrum je rytmické schéma básně jako celku. Jednotlivé verše ho více nebo méně dodržují, ale některé verše ne zcela přesně. Začíná-li báseň určitým rytmickým vzorkem, očekává čtenář, že stejný rytmus budou mít i verše další, zejména verše, jež se s nimi rýmují. Tomuto očekávání říkáme metrický impuls.
Rytmus a rýmy
Dost často se i u básní nerýmovaných dodržuje určité metrum. Dostatečně ilustrativní příklad se mi na Písmákovi nepodařilo najít (pokud ho najdete vy, budu vám vděčen za upozornění). Zatím uvedu jako příklad krásnou báseň J. Wolkera:
Jednou přišla ke mně.
Dala mi své ruce,
dala mi své oči,
já je obě vzal a hřál.
Jednou přišla ke mně.
Dala mi svá prsa.
Vylíbal jsem na nich
purpurová znamení.
Jednou přišla ke mně.
Dala mi své sbohem.
Tvář mou pohladila,
řekla, abych neplakal.
Závěrem
V dalších částech tohoto seriálku bych se rád věnoval rýmům, klasickým básnickým formám, typografii a interpunkci, básnickým ozdobám - a dalším tématům, o něž si napíšete. Uvítám, pokud se uvolí některá témata zpracovat autor teoreticky fundovanější.
Omlouvám se autorům, z jejichž děl jsem citoval ukázky jako ilustraci, za to, že jsem je nepožádal o svolení. Domnívám se, že citací části díla k didaktickým účelům jsem nenarušil jejich autorská práva.