Problém je, když se člověk zmítá doma s mírně zvýšenou teplotou, zatímco žena a ošetřující lékařka v jedné osobě tráví klidně celý den v práci.

I když se jí člověk po třech hodinách snažení zázračně dovolá, její instrukce, kterak řešit závažný zdravotní problém, jsou i pro zkušeného manžela jen stěží realizovatelné.

Vypadá to zhruba nějak podobně (přeháním jen velmi mírně): "To si musíš vzít blablablablabla (neuvěřitelně krkolomný a mnou naprosto nereprodukovatelný název léku), ale nevim, kam jsem ho dala. Možná ho najdeš, když si přistavíš v kuchyni tu neprošláplou židli k tý nejvyšší skříňce a tam za těma sklenicema s moukou a červama je taková pixla, ve který buď je plato s dvěma tabletkami, anebo chaluhový čaj. Pokud je tam teda čaj, tak ten lék by mohl být v ložnici. To si musíš napřed sundat všechny věci, co leží na tý krabici od tvý poslední Yamahy, pak tu krabici opatrně odstavíš a vznikne ti takovej malej průchod do utajenýho prostoru za piánem, kde by možná mohl bejt v jedný z těch igelitovejch taštiček. No a pokud by nebyl ani tam, tak už vážně nevim."

Zmítán těžkou sedmatřicítkou člověk vše provede, shodí na sebe možné i nemožné předměty, leč nenalezne zhola nic. Lépe řečeno nalezne několik platíček s léky, jejichž název mu není vůbec povědomý. Jak se to vlastně jmenovalo?

Znovu je potřeba volat manželce a ta dí: "Nezdržuj mě, když mám pacienta," (jako bych já byl co asi??), "cos to vlastně hledal? Jo ten blablablablabla! No když jsi tak slepej, žes ho neviděl, vezmi si blablablablablabla a nevolej mi furt."

Druhý název je bohužel ještě horší k zapamatování. Nakonec je to stejně nutno řešit čajem s medem.

Ten sice nepomůže, ale alespoň je co pít.

A trocha horečnaté poezie na závěr:

u silnice ve stínu
mouchy mají hostinu,
válí se tam mrtvola,
smrdí jako prd vola

(bajkr nezvlád mašinu
teďko je na kaši, nu)