Jakmile skončila pracovní doba, navštívili nejbližší restaurační zařízení a začali bádat. Slabší jedinci odpadli, aniž by načali druhý arch, ti odolní vytrvali a přispěli tak ke zjištění, že lze prolít hrdlem archy nafasované i darované. Hostinský ovšem neměl pro jejich výzkum příliš pochopení, proto je již ve tři hodiny ráno vyhodil na dlažbu. To už platili korunami.

Vyšli před restauraci, o jejíž zeď se opíralo Ivanovo kolo. 

"Jedu domů," pravil Ivan a pokoušel se nasednout. Jelikož neustále padal, byl do sedla vyzvednut a roztlačen. Po pár metrech si ustlal na vozovce. Ležel, avšak pořád se opíral do pedálů.

"Ty vole, nešlapej, vždyť ležíš!" upozornil ho kolega. Znavený cyklista byl znovu nasednut a znovu byl roztlačen. Jakmile zmizel ve tmě, ozval se další z výtečníků.

"Pojďte ještě k nám domů, máma vám udělá kávu. To nás zase postaví na nohy," sliboval. "Navíc bude mít radost, že vás konečně osobně pozná!"

Hrstka podroušenců se tedy vydala těžkým krokem ke svému svobodnému kolegovi a byla celou cestu ujišťována, že se přívětivá maminka na pozdní návštěvu opravdu těší.

"Někdo nám asi šlohnul zámek," pronesl mladý vědátor po několika marných pokusech dostat se do bytu přirozeným způsobem a dlouze zazvonil.

Ve dveřích se objevila rozespalá matka v rajcovním župánku. Rychle okem zhodnotila situaci, potom rázně ukázala prstíkem na schodiště a zařvala: "Ven! A všichni!"

"No, dobře, my teda jdeme, abys věděla," pravil nezdárný syn uraženě a odvedl své kolegy do kočárkárny, kde tah úspěšně pokračoval. Ve sklepě totiž objevil lahvinku slivovice.

Zodpovědní otcové rodin se s východem slunce odplazili ke svým rodinám, ti svobodní přespali v kočárkárně na lavičkách. Ráno přišli do práce pruhovaní. Den předtím totiž domovní důvěrník natřel lavičky bílou a zelenou barvou, čehož si v alkoholovém opojení nevšimli...