Kam se ztrácí děti? Nejdřív piští za domem a haluz obrazí a vyroste z ní strom. A na ten vylezou. Stojíš, celá rozčepýřená, pod tím někdy smrkem, jindy topolem, a taháš za lana, za pupeční šňůry a vtahuješ je zpět. Ale se soumrakem jim myješ záda ve vaně, jóduješ kolena a vyklepáváš písek z děravých kapes. Pak jednou, zrovna když myješ nádobí, a na měsíci visí sny, protáhnou návrat do noci. Stojíš u okna, věrný bachratý pes domácký, a hlídáš, kdy se vrátí. Někdy vyjdeš naproti tak na půl cesty, ale netušíš, jestli stopy v trávě, sklepaná rosa, důlek pod třešní, jsou právě jejich. A tak se vrátíš. Sedíš v tichém bytě, sedíš, a čekáš. Jednou se nevrátí. Na klice u dveří visí čepice s bambulí, bublifuk a střapatá kytka. Jakoby napsali, neboj se, mami. |