Ani nebyla ještě půlnoc a já si všiml, že je všude kolem mě neproniknutelná tma. Ve všech oknech byl zatažen závěs nebo spuštěna roleta, a za sklem byla tma. Nebo stín prázdnoty. Dusný letní večer. Něco se stalo.

  To ticho. To prázdno. A stále ten neklid skleněných očí, ta marnost stružek vzpomínek mokvajícího jódu v sáčku se solí, jejich váhavost a jejich vysušující tíseň, bezmocná okázalost sentimentu. To prázdno potichu vytvářené po nocích sebereflexe a krátkých bezbarvých pohledů do budoucnosti. Šeď rán pracovního týdne a jejich zdvořilá lhostejnost k životu nebo smrti.

  To ticho. Nejdřív zmizel sousedovic kocour. Přestal jsem ho vídat, přestal jsem ho slyšet. Zmizel. Říkal jsem si, že už je po něm; byl starý a pospával celý den na okně, po nocích intenzivně mňoukal na každý pohyb svého stínu. Pak zmizel soused. Byl to docela sympatický člověk, takový ten typ co se nestará o druhé, miluje svoji ženu a jezdí každý víkend na chalupu rozjímat svůj sen. Zmizela taky sousedka, jeho žena, uječená a rétorická, v zárodcích něžná až stydlivá, místy harmonicky vulgární až nečistá.
  O patro níž se ztratil student angličtiny. Byl vždy unavený, nesdílel na internetu svá data s jinými uživateli a neřízeně neholdoval alkoholu. Byl mnou dvakrát spatřen s dívkou v červených brýlích, která nosila na sněhově bílém krku blyštivé korále a nevšimla si ani jednou mého dotěrného nezájmu. Dívka zmizela taky. Korále jsem si schoval, ale kam, to už si nevzpomenu. Jakoby zmizely.
  Zmizela ta stará žena naproti v okně. Démonicky tlustá a stále v hustém zátarasu záclon převlíkající se. Tiše výstřední až melancholická, komicky krásná a melodická. Zmizel její muž, ošklivý, hrubý a zvědavý pragmatik, perverzní vykradač klidu s křišťálovým zrakem. Zmizela správcová. Přísná v zárodku, hloupá napovrch, osamělá a nervózní. Zmizel soused za druhou zdí. Hašteřivý a sexuálně zdatný prosťáček, flegmatický a usměvavý, přímočarý samotář.
  Zmizel ruský pár, eroticky rozladěný, nedůvěřivý a samolibý. Zmizelo jejich dítě. Bývalo nepokojné, plačtivé v obrysech, něžné ve skicách a  stejně nedůvěřivé  jako jeho rodiče.
  Zmizel krámek a s ním i čínská rodina. Zmizel malý čínský chlapec. Upřímný a bezelstný, otravný někdy až příliš. Zmizela jeho maminka, kouzelná naivní zmije s ladnou šíjí. Zmizel jeho otec, bravurní obchodník, nesympatický na první pohled. Zmizela jeho babička s rysy anděla. Zdvořilá saň. Zmizel jeho dědeček. Utrápený a šikanovaný, chytrý jak opice.
  Zmizelo schodiště.  
  Zmizeli hosté z restaurace na dvoře. Zůstalo po nich ticho. Kurážné a výmluvné. Zmizel kuchař. Záhadně obyčejný vysoký tlouštík s náturou misionáře. Zmizely číšnice. Zmizely jejich krátké sukně a šustění jejich poletujících vlasů, (pohozené účtenky, nečitelné cifry na nich), jejich úsměv zmizel, líčený a přesto taktní. Neurčité výrazy pohrdání i jejich tácky s pitím zmizely. Zmizel bezdomovec u mých dveří. Agresivní v kolenou, prchlivý a staromódní ve tváři. Zborcený a zaházený. Zmizel ten vysoký postarší černoch s bílými zuby, bílým obočím a bílými vlasy, zmizel se všemi svými nástroji, potichu zmizel. Nechutně přitažlivý netvor.
  Zmizela hejna racků u Vltavy.
  Vyběhnu z komplexu domů Hlávkových a vidím tu spoušť. V krabičce od cigaret, do které nechtíc kopnu, najdu těsnopisem přepsaný Ajvazův román Prázdné ulice. Michal Ajvaz taky zmizel. Zmizelo všechno, co jsem znal. Zmizel taxík, nástupní ostrůvek, zmizelo prostranství před McDonaldem, zmizel kontajner na sklo, pospíchající dav, zmizely skupinky umořených turistů. Zmizel všechen zápach, hustý a trpělivě se rodící. Zmizela slečna s dobrmanem, kratochvíle v obojku honěná špínou města. Zmizela prostituka, razantní a přehnaně zmalovaná, zatracená a veselá, nesmlouvavá. Nakažená.
  Španělský gigolo i se svou  masivní taškou na olivy. Rezavý hrnec v podkroví zmizel, zmizela z něj voda, zmizely z něho díry i s malířem. Malířova touha tvořit zmizela též.
  Několik extravagantních finských heavy-metalových kapel zmizelo, bubínek, pastička na krysy, ohňostroj nad městem, narkoman v průchodu, ručník nad plynovými kamny v baru. Zmizel další taxík, zmizela cesta po které jezdil. Zmizela  vakuově balená pšeničná kaše v dílně s biomasou, zmizela knihovna vedle dílny. Všechny knihy s ní. Zmizelo páčidlo, trezor, zmizel vyšetřovací spis, zmizel i zrzek v pantoflích a jeho soustava reproduktorů zmizela.

  Já přesto, a to přísahám, sahám na studenou  kovovou secesní kliku a otevírám dveře. Když otočím kohoutkem, omývá mé dlaně voda a příjemně chladí. Vítr tu je taky, to když otevřu okno, prohání se bytem, převrací vše co mu překáží nebo jen mine. Nezazlívám mu to. I světlo tu je, když se dotknu vypínače, ozařuje můj psací stůl.
   Otevřu-li kazetu se šperky paní domácí, čtu si záhadný vzkaz, na jehož konci je místo podpisu jen vyhrůžka v podobě deset tisíc let starého otisku  listu v kameni. A ve spodním patře, pod tenkou přepážkou z exotického dřeva, najdu dopis s milostným textem, který se mi pokaždé, když si ho přečtu, rozpije do žhavých uhlíků, později pak pláčem v bahno promísí: "...někdy tě zase vezmu za ruku a ukážu ti tajný pražský podchody a uličky tak křivolaký, že  jen slunce bude vodítkem, a též stromy tak košatý, že jen ptáci vědí, kolik větví mají a kde končí, končí-li... Déšť  mírně studený rozprostřu do tvých vlasů, že si nebudeš jistá, je-li to milenecký neklid nebo už k nám do kraje zima přišla..."

  Něco se stalo. Ohřívač vody vydává podivné zvuky. Dospím a uvidím, co doopravdy všechno a proč zmizelo. Snad mi strach z toho, že tím mizejícím jsem vlastně já nebo to mé, usnout dovolí. Na chvíli usnout, to by se teď hodilo. Jen kdyby ten bojler na chvíli zmlknul. To pískání už se nedá vydržet.