Nikdy jsem toho moc nenamluvil.

A tys mi to postupem času vyčítala.

Prý se bojím slov.

A že už tě mé mlčení unavuje.

Ale já si vždycky myslel své.

A nechával tebe mluvit za nás za oba.

Ale dnes ráno jsem našel na nočním stolku vzkaz:

Musíme si promluvit.

A já věděl, že to myslíš vážně.

Protože takové věty jsi nikdy neříkala.

Nikdy jsi neřekla: Pojď, promluvíme si nebo Chtěla bych ti něco říct.

Vždycky jsi prostě přišla a mluvila.

A proto teď stojím u pokladny se sklenicí napůl vyřčených slov

a s ukradeným slovníkem omšelých frází v kapse.

Paní u pokladny se na mě soucitně usměje

a nevtíravým tónem mi nabídne dvojsmysly,

tento týden ve výhodném balení po deseti.

Vzal jsem si jich šest, i když vím, že je nemáš ráda.

Až přijdu domů, dám si jich pár na kuráž.

Pak vejdu do pokoje,

 a když tě spatřím sedět v houpací síti,

upustím sklenici a snad po tisící oněmím nad tvou krásou.

Doufám, že se nebudeš zlobit…