| Prolog |
|---|
|
| Eliade : Mýtus o věčném návratu |
M. Eliade : Mýtus o věčném návratu ( archetypy a opakování)
Martin Charvát
Podle jeho slov je esej vlastně úvodem do filosofie dějin. Zabývá se studiem tradičních společností a
jejich odporem k historickému času a touze po periodickém návratu, do mýtické doby počátků.
Eliademu jde o formulování principů této archaické ontologie a následné porovnání s koncepcí
člověka historického.
V tradičních společnostech vyjadřují symboly, mýty a rituály souvoislosti o skutečnosti věcí, vyjadřují
hluboký smysl v němž lze spatřit metafyzickou osnovu. Jakýkoliv předmět se může stát důležitý tím,
že obsahuje manu, je prostoupen hierofanií a tím se stává existence předmětu nezranitelná, předmět
odolává času a tím je odlišný od profánního světa. Veškeré chování archaického člověka je založeno
na opakování mýtických gest. Dělá jen to, co před ním dělal již někdo jiný. Tím člověk získává svou
realitu, gesto člověka nabývá smyslu jedině tehdy, když opakuje prvotní úkon.
Struktura archaické ontologie má několik oddílů. Prvním je, že veškerá území, chrámy, města mají
svou prvotní předlohu v archetypech. Každý pozemský jev odpovídá transcendentnímu výrazu,
,,ideji“. Hlavně chrámy měly své nebeské prototypy, což Eliade dokazuje pomocí ukázek z různých
starověkých textů. Města mají také svůj božský pravzor. Vzor nepředchází jen pozemské
architektuře, ale nachází se také v ideální ,,oblasti“ věčnosti. Než byl například vytvořen Jeruzalém
pozemský, Bůh vytvořil Jeruzalém nebeský. Tyto teorie je možno sledovat téměř u všech národů
archaického člověka. Svět, ve kterém lze vycítit lidksou činnost má vždy předobraz existující na
kosmické úrovni. Ale pustiny, neobydlené oblasti musí být napřed ,,kosmizovány“, musí na nich
proběhnout symbolický akt Stvoření. Osídlení neznámého území se tedy rovná aktu St voření. Jde o
přetvoření Chaosu v Kosmos. Když lidé obdělávali pustou zemi, opakovali vlastně dílo bohů, kteří
uspořádali Chaos tím, že mu dali normy a tvary. Neobdělané půdě je pomocí tohoto aktu propůjčena
realita. A reailtou je pro archaického člověka to, co je posvátné, nesčetná gesta napodobující pravzor
ukazují, jak je archaický člověk posedlý po svém bytí.
Dalším oddílem je takzvaná symbolika ,,Středu“. Symbolem ,,Středu“ může být posvátná hora, každý
chrám nebo palác a posvátný chrám nebo město, jež jsou pokládány za setkání Nebe, Země a Pekla.
Vrchol kosmické hory není jen nejvyšším místem země, je rovněž místem, kde započalo Stvoření. A
v otázce zakládní měst je zajímavé, že každé nově založené důležité město je vlastně ve ,,Středu“
země, který se určuje u každé kultury jiným způsobem.
Opakování kosmogonie
Každé stvoření opakuje kosmogonický akt par excellence. Opakuje Stvoření světa. A tudíž všechno, co
je založeno, je založeno také ve Středu Světa. Aby se zajistila realita a trvání stavitelského díla,
opakuje se božský úkon ideální stavby, tedy Stvoření světů a člověka. Půda se předem posvětí,
přemění se ve ,,Střed“ a platnost díla se potvrdí opakováním božské oběti. Konkrétní doba stavebních
prací je tak promítnuta do mýtické doby, do níž spadá založení světa. Realita a trvání stavby jasou
založeny přeměnou profánního prostoru na posvátný a přeměnou konkétní doby na dobu mýtickou.
Každý rituál má božský vzor, archetyp. Strukturou svatebních obřadů je nejen napodobení
hierogamie mezi nebem a zemí, ale hlavn smysl spočívá ve výsledku oné hierogamie, spočívá
v kosmickém Stvoření. Kosmický mýtus slouží slouží jako exemplární model nejen pro svatebni
obřady, ale i pro každý jiný obřad. Kosmogonie reprezentuje především Stvoření.
Archaický svět nezná žádné profánní činnosti. Každá činnost se nějakým způsobem podílí na
posvátném. Jedinými profánními činnostmi jsou ty, kterým chybí pravzor. Tanec, bitvy, války, to vše
má svůj pravzor vycházející z mýtu. Podbně u hodnota léčivých rostlin vyplývá z toho, že rostlina
měla nebeský prototyp, nebo že ji jako první utrhl bůh. Pro tradiční společnosti byly všechny důležité
úkony života vyjeveny bohy nebo hrdiny. Lidé tedy pouze donekonečna opakují tato gesta.
Kadžý předmět nebo úkon je reálný jen tehdy, když opakuje archetyp. Opakováním mýtických gest
se zároveň ruší běh času. Nejenže každá oběť opakuje počáteční oběť a ztotožňuje se s ní, navíc
k tomuto aktu dochází témž mýtickém okamžiku Počátku. Obřad vylučuje profánní dobu a trvání.
Pokud úkon nabývá určité reality opakováním určitých paradigmatických gest, a může jí nabýt jedině
tím, ruší se profánní čas, trvání a dějiny a ten, kdo opakuje onen exemplární úkon je přenesen do
mýtického času, kdy se úkon poprvé objevil. Ke zrušení profánního času dochází jen v průběhu
důležitých rituálů, kdy je člověk sám sebou. Zbytek života tráví v profánním a bezvýznamné čase.
Eliade se dále zabývá otázkou, do jaké míry uchovává kolektivní paměť vzpomínku na historickou
událost. Odpovědí je, že se události, osoby postupně mění a dosahují svého pravzoru konání.
Historická osobnost tedy postupně získává atrituby mýtického héroe. Vzpomínka na nějakou
historickou událost se udrží v lidové paměti nanejvýše dvě století. Lidová paměť jen nesnadno
uchovává individuální události a autentické postavy. Pracuje s kategoriemi místo událostí, s archetypy
místo historických postav.
Regenerace času
Nový rok zanmená ve většině archaických spoelčností rušení tabu. Existuje koncepce konce a začátku
určitého časového období, tvořící systém periodické regenarce života. Tím se klade problém rušení
dějin v těchto společnostech. Regenerace naznačuje nové zrození, to je smysl všech každoročních
očist, spalování hříchů. Jde o pokus restaurovat prvotní mýtický čas, čas v okamžiku Stvoření. Nový
rok je znovuzapočetím času, tedy opakováním kosmogonie. Ve většině obřadů jde nejdřív o navrácení
se do mýtického času, poté o Stvoření světa, ke kterému pomocí obřadu dochází každý rok. Člověk se
na tomto kosmogonickém díle zpravidla podílí přímo a hieorgamie uskutečňuje určitým způsobem
znovuzrození člověka světa. Periodická spása má bezprostřední protějšek v zajištění potravy na další
rok, zasvěcení potravy na příští rok. Stvoření světa se tedy každým rokem opakuje. Primitivní
společnosti vnímají čas pouze biologicky a neexistuje možnost přetvoření času v dějiny. Tyto
společnosti se periodicky regenerují vyháňěním zel a zpovědí z hříchů. Potřeba periodické regenrace,
kterou tyto společnosti pociťují, dokazuje, že ani ony nemohou věčně setrvávat v ráji archetypů, a že
jejich paměť pamět spěje ke zjištění nezvratnosti událostí, to znamená k postižení dějin. Tyto
primitivní národy považují existenci člověka v Kosmu za pád. Lidé se snaží vymazat své hříchy, snaží
se rušit dějiny pomocí různých obřadů ( ustanovení krále, obdělání země). V léčebných rituálech
často vystupuje představa, že život sice nemůže být obnoven, ale je znovu stvořen. S tímto se pojí při
uzdravování deklamace kosmogonického mýtu. Takže ve všech archaických společnostech panuje
touha periodicky se regenerovat anulováním doby. Odmítnutí uchovávat vzpomínky na minulost, i
bezprostřední se jeví jako odmítnutí archaického člověka stát se člověkem historickým, jdeo
odmítnutí přiznat význam vzpomínce a tudíž neobvyklým událostem, které vytvářejí konkrétní trvání.
Jde o vůli znehodnotit čas, když se času nevěnuje ždáná pozornost, tak neexistuje. Člověk archaický
žije v hrůze z profánnosti, touží po reálném, touží neztratit kontakt se svým bytím.
Neštěstí a dějiny
Utrpení archaického člověka mělo vždy smysl, ať již vnizklo z jakékoliv příčiny. Pokud bylo lidsvtvo
archaického světa schopno vydržet vešekré různé utrpení ( války, sucho, záplavy), bylo to právě
proto, že je nepokládalo za libovolná ani bezdůvodná. Vzdávají prosebnou oběť Bohu, kterého si
mohli svým chováním znepřátelit do takové míry, že na ně seslal utrpení. Utrpení může mít i původ
v porušení tabu, v magickém působením nepřítele. Utrpení u primitiva vyplývá z osobní viny, jakmile
se však knězi nebo kouelníkovi podaří vysvětlit příčinu utrpení, snáší je archaický člověk morálně.
Židé považovali jakékoliv utrpení za Boží trest. Poprvé se zde šíří myšlenka, že historické události
(proroci valorizovali dějiny, dostávají se za tradiční vizi cyklů, odhalují čas, který plyne lineárně) mají
hodnotu samy o sobě, pokud k nim došlo z vůle Boha. Historická fakta zásahem Boha se mění
v postavení člověka vzhledem k bohu a nabývají náboženské hodnoty. Židé jako první chápali dějiny
jako epifanii Boha a tato koncepce byla převzata a rozpracována křesťanstvím. S židovstím souvisí
také mesianismus, s přesvědčením, že s příchodem Mesiáše skončí dějiny a nastane návart do
mýtické doby. Tedy přijímají veškerá historická fakta s vírou, že brzy již přijde konec dějin. V rámci
tohoto výkladu se pak Abrahámova oběť jako víry v Boha ne jako jako obyčejem či rytem. Tímto
činem ve víře klade Abrahám základ nové náboženské zkušenosti, víře. Tak je ustanovena novost
židovského náboženství vzhledem ke starým strukturám.
Výzam dějin nejnázorněji odhalují teorie velkých kosmických cyklů u tradičních společností. Jde o dva
různé proudy. Prvním je pojetí cyklického času u tradičních struktur a druhá je orientace k pojetí
končícího času mezi dvěma mimočasovými nekonečny. Mezi indickými a archaickými koncepcemi je
rozdíl v tom, že idnický duch odmítá reaktualizaci raného času, nepokládá ji za řešení daného
problému. Koncepce čtyř jug přináší nový prvek a tím je vysvětlení historických katastrof a
postupného úpadku lidstva. Díky tomu je tato koncepce pro člověka, žijícího v hrůze z dějin utěšující,
neboť na jedné straně utrpení, jež jsou mu souzena mu pomáhají pochopit vratkost jeho údělu a
usnadňují mu jeho osvobození a na straně druhé tato teorie potvrzuje platnost a ospravedlnění
utrpení toho, kdo se nesnaží osvobodit, ale smiřuje se svojí existencí. Druhou možost poté přejala
řada helénistcko – orientálních civilizací. U íránců, židů i křeštanů jsou dějiny přisouzené Vesmíru
omezené, a že konec světa se shoduje se zničením hříšníků. Poněvadž jde o víru, křesťanství
vysvětluje periodickou regeneraci světa jako regeneraci jednotlivce.
Hrůza z dějin
V poslední kapitole nastupuje konfrontace člověka archaického, který z vlastní vůle ruší dějiny a jeho
opakem, tedy člověkem historickým, který vědomě a z vlastní vůle dějiny tvoří. Křeštanství samo
nedokázalo potlačit touhu člověka po archetypech. To lze vidět i s tím, že se mýtus o věčném návratu
dostává na povrch myšlení zase s nebývalou silou, například podpořen astronomickými výzkumy.
Návrat archaického mýtu do moderního myšlení může mít příčinu ve snaze vysvětlit a ospravedlnit
historické události. Teorie Hegela a Marxe těžko mohou osprvedlnit historické události, když Hegel
klade důraz na historickou událost jako věc o sobě a pro sebe. Marxismus přesto uchovává dějinám
jistý smysl. Otázkou je, jak může být snášena hrůza z dějin v pespektivě historicismu. Jak může snášet
tlak vytvoření hrozbou neustálého konfliktu, pohrom a hrůz, když za nimi nemlže spatřovat žádné
znamení, žádný transhistorický smysl? V minulosti bylo utrpení pokládáno za trest Boží čí syndrom
končícího věku, jak bylo výše napsáno. Existenčná tlak historicismu je natolik velký, že podle Eliadeho
není daleko epocha, kdy se lidé vrátí ke kopírování archaických gest a zase začnou rušit čas.
V odmítnutí koncepci archetypů můžeme vidět touhu po autonomii moderního člověka. Moderní
člověk podle svého hlediska může být tvůrčí, jen pokud je historický. Je mu dovolena jen ta činnost,
která pramení v jeho vlastní svobodě, v tomto důsledku je mu odepřeno vše, kromě toho, že tvoří
dějiny. Avšak archaický člověk může odpovědět, že je stále spornější, zda může jedinec tvořit dějiny,
naopak čím je modernější, tím se zvětšuje jeho strach z dějin. Pro tradičního člověka není moderní
člověk tvůrce dějin ani svobodná bytost. Archaický člověk se právem pokládá za tvořivějšího, účastní
se každoročního aktu Stvoření, což je tvůrčí akt par exellence. Východiskem pro medoreního člověka
je podle Eliadeho víra. Víra vyjadřuje osobní emancipaci z přírodního a nejvyšší svobodu, svobodu
zasahovat i do ontologického statusu Vemíru. Je to tedy také tvůrčí akt par exellence. Jde o překonání
archetypů a zároveň je to nová forma spolupráce člověka se stvořením. Z toho vyplývá víra, že
historické události mají svůj smysl. Každá jiná situace vede k zoufalství historického člověka.
Východisko je v křesťanství jako ve víře padlého člověka, který je již odloučen z říše archetypů a
opakování. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Pan Japko', 11.02.2009 17:37.
| Názory čtenářů |
12.02.2009 09:19
 Standa 
|
a maliličkato nějaké formulace měnim, ale jen drobně |
12.02.2009 09:22
 Pan Japko
|
Standa napsal(a): a maliličkato nějaké formulace měnim, ale jen drobně |
12.02.2009 12:54
Shari
|
východisko neni v křesťansví,
been there, tried that :) |
12.02.2009 13:01
Pan Japko
|
Shari napsal(a): východisko neni v křesťansví,
been there, tried that :) |
12.02.2009 13:45
Shari
|
já vím, také si jenom notuji :)
|
12.02.2009 13:49
Pan Japko
|
Shari napsal(a): já vím, také si jenom notuji :) |
12.02.2009 15:08
 josefk 
|
je to možný, že jsem teprve třetí, kdo to dočetl? :)
je to teda náročná četba...:) |
14.02.2009 15:48
Standa
|
josefk napsal(a): je to možný, že jsem teprve třetí, kdo to dočetl? :)
je to teda náročná četba...:) |
02.03.2009 18:08
Pan Japko
|
došlo mi hodnocení ze školy na tenhle referát, 15 bodů z 15
:
Referát hodnotím jako “výborný”. Nemám k němu víceméně žádné připomínky – snad jen více odkazů na primární text a citací, které by u dobrého referátu chybět neměly. Je za ním vidět strukturovaná myšlenková práce a skutečné pochopení Eliadeho textu. |
02.03.2009 18:09
Standa
|
Pan Japko napsal(a): došlo mi hodnocení ze školy na tenhle referát, 15 bodů z 15 : Referát hodnotím jako “výborný”. Nemám k němu víceméně žádné připomínky – snad jen více odkazů na primární text a citací, které by u dobrého referátu chybět neměly. Je za ním vidět strukturovaná myšlenková práce a skutečné pochopení Eliadeho textu. |
02.03.2009 18:33
nemus
|
Standa napsal(a): Pan Japko napsal(a): došlo mi hodnocení ze školy na tenhle referát, 15 bodů z 15 : Referát hodnotím jako “výborný”. Nemám k němu víceméně žádné připomínky – snad jen více odkazů na primární text a citací, které by u dobrého referátu chybět neměly. Je za ním vidět strukturovaná myšlenková práce a skutečné pochopení Eliadeho textu. supr. |
02.03.2009 18:37
Pan Japko
|
no, to jsem nemyslel kvůli tomuhle, spíš jako, aby bylo vidět, že to nestřílím od boku, že to má nějakou výpovědní hodnotu....dík:-)
|
02.03.2009 18:46
Standa
|
Pan Japko napsal(a): no, to jsem nemyslel kvůli tomuhle, spíš jako, aby bylo vidět, že to nestřílím od boku, že to má nějakou výpovědní hodnotu....dík:-)
http://deniceksv.webgarden.cz/novinky/mircea-eliade-mytus-o-vecnem-2.html |
02.03.2009 18:49
Pan Japko
|
už si vybírám něco dalšího na co bude anotace....jinak ten Todorov, co jsem vyvěsil je taky zajímavej teda...
|
02.03.2009 18:54
Standa
|
Pan Japko napsal(a): už si vybírám něco dalšího na co bude anotace....jinak ten Todorov, co jsem vyvěsil je taky zajímavej teda... |
02.03.2009 18:55
Standa
|
aha, ono to tu už je, jsem zmaten, děti dost řáděj... hehe |
02.03.2009 18:55
Pan Japko
|
Standa napsal(a): Pan Japko napsal(a): už si vybírám něco dalšího na co bude anotace....jinak ten Todorov, co jsem vyvěsil je taky zajímavej teda... jako určitě to tu publikuj, zajímá mě to rozhodně... |
02.03.2009 18:58
Standa
|
Pan Japko napsal(a): Standa napsal(a): Pan Japko napsal(a): už si vybírám něco dalšího na co bude anotace....jinak ten Todorov, co jsem vyvěsil je taky zajímavej teda... jako určitě to tu publikuj, zajímá mě to rozhodně... problém Todorova je to, že to má asi 20 normostran, kdyžtak ti to pošlu v mailu, mám to tam hodně přehledný, než tady liderce |
02.03.2009 19:00
Pan Japko
|
udělám korekt, zejtra s tim du na diskuzi tak tam opravim hrubky a pošlu to během večera
|
02.03.2009 19:02
Standa
|
Pan Japko napsal(a): udělám korekt, zejtra s tim du na diskuzi tak tam opravim hrubky a pošlu to během večera |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
2