v duté nádražní hale
do které nedopadne slunce
a kde stopy mizí pod nohama
zvolna po kovové konstrukci
odchází sen
Hlasy se odráží
v pokřiveném výrazu
ocelové něhy křiku
Vlaky dál křižují pustiny
a světélkují v množinách
Oči se nevydají najít
Chtějí jen přivyknout
|