Titulek se vám možná bude zdát nepřiměřený, avšak posuďte sami:

Na této fotografii mi bylo asi pět. Zcela jistě vám neuniklo hladem nafouklé bříško narvané do slušivých (jen lehce vytahaných) punčocháčků. Obuv jsem zdědila po starším bratranci ve chvíli, kdy úspěšně okopal obě špičky a vnitřek označkoval pachem svým dolních končetin. V levé ruce třímám kus salámu, který jsem ukořistila v dědečkově masně. Můj děda byl v padesátých letech donucen vstoupit do družstva Jednota. Díky tomu se mohl dál živit jako řezník, i když musel prosperující živnost pověsit na hřebík. Prodával ale ve svém a maso spolu s uzeninami skladoval ve vlastní minichladírně. Za to mu Jednota platila sto korun ročně. Celou dobu se bál, že ho zavřou kvůli manku - chodili jsme mu totiž užírat salámy. Na očích mám brýle. Když jsem byla malá, šilhala jsem. Dokonce jsem ještě v první třídě nosila klapku na jednom oku. Byla jsem jen o něco ošklivější nežli bratr Žižka. Když jsem si uvědomila, jak blbě vypadám, šilhat jsem přestala. Nad brýlemi je vidět neuměle zastřižená ofina. Neměli jsme moc peněz, proto nás maminka stříhala podle kastrolu. Ve Struhařově, hned naproti domu, v němž bydleli babička s dědečkem, stála provozovna kadeřnictví. Paní, jež tam zušlechťovala blízké okolí, mne občas ostříhala zadarmo. Byla ale stará, třásly se jí ruce, a tak jsem po její dobročinné akci vypadala ještě hůř.

Prázdniny jsem často trávila u babičky. Měla jsem ji moc ráda, mimo jiné také kvůli tomu, že byla výborná kuchařka. Už tehdy jsem měla velice kladný vztah k poživatinám. Není proto divu, že jsem do své ústní dutiny často cpala kusy, jimiž jsem se posléze dávila. Zde jsem zachycena pár vteřin předtím, nežli jsem se zakuckala. Povšimněte si, jak roztomile šilhám, ofinka také nemá chybu...

Od mládí jsem milovala hudbu. Než jsem začala navštěvovat vzdělávací ústav, toužila jsem se stát dirigentem. Avšak rodiče mi nechtěli koupit žádný hudební nástroj, natož aby mi pořídili celý orchestr. Nezbylo mi nic jiného, než na zahradě dirigovat roury, zatímco nemuzikální soused buzeroval manželku sbírající brambory.

Poslední fotografie (myslím, že víc jich není třeba zveřejňovat) byla pořízena v době, kdy se ze mne stala studentka. Prvních šest let svého života jsem strávila na Malé Straně, v domě U zlatého jablka. Bydleli jsme na půdě v jedné místnosti, která byla sice dostatečně veliká, měla však pouze dvě malá okna, jimiž pronikalo tak málo světla, že jsme museli svítit i ve dne. Místo koupelny jsme měli lavor, sprchu nahrazovala řádně namočená žínka. V popředí se sklání moje sestra Helena. Na tyčící se Yfče vás zcela jistě zaujmou tehdy velmi módní kalhotky s vlasem. Kdyby tuto fotografii udeřil svým okem někdo z Nadace Naše dítě, určitě by podal na rodiče myjících se dívenek žalobu. Od doby, kdy cvakla spoušť laciného fotoaparátu a zachytila tento vskutku nevšední okamžik, uběhlo naštěstí moře času, a tak je již vše promlčeno...

Ještě si myslíte, že je ten titulek přemrštěný?