Ukázky

3. dějství

(Poslední útočiště Pouštní Lišky. Velká, pravoúhlá místnost. Na zadní, bíle natřené stěně jsou sprejem nastříkaná tři obrovská písmena. O – A – S. Obě boční stěny beze zbytku pokrývají křivá zrcadla. Dům smíchu. Pouštní Liška je starší o dalších osmnáct měsíců. Klečí rozkročmo na pohovce a přemýšlí. V pravé ruce drží velký šroubovák. Vlevo, zpoza velkého červeného barelu, čouhají nohy na koberci ležícího Fatalisty).
Pouštní Liška: Potřebuji něhu. (Pomlka.) Ano. (Pomlka.) Hodně něhy. (Pomlka.)
Fatalista: Aha...
(Pouštní Liška divoce udeří šroubovákem do pohovky. Ozve se hromová rána.)
Pouštní Liška: Něhu!!! (Pomlka.)
Fatalista: No vážně... zdrhá! (Pomlka.)
Pouštní Liška: Po-tře-bu-ji ně-hu. (Pomlka.)
Fatalista: Utíká jim! (Pomlka.)
Pouštní Liška: Co mi chybí...? (Pomlka.)
Fatalista: Jen aby ho nechytili. (Pomlka.)
Pouštní Liška: Něha. (Pomlka.)
Fatalista: Chytnou?! (Pomlka.)
Pouštní Liška: Něha. Něha. (Pomlka.)
Fatalista: Nechytnou! (Pomlka.)
Pouštní Liška: Prostě kdyby tady někdo byl, hladil mě, zašeptal něco roztomilého, zabalil mě do peřinky, nebo poškrábal na zádech... i když... to... to už ne.
Fatalista: To maj za to, že se o něj tak pěkně starali. (Pomlka.)
Pouštní Liška: Anebo jo! Proč ne? (Pomlka.)
Fatalista: Četl jsi to? (Pomlka.) Slyšíš?! Četl jsi to?
Pouštní Liška: Co?
Fatalista: Tekumseha.
Pouštní Liška: Ne.
(Zpoza barelu vyletí kniha v paperbackovém vydání a dopadne na pohovku před Pouštní Lišku. Ozve se hromová rána.)
Fatalista: Přečti si to.
(Pouštní Liška zvedne knihu a nalistuje první stranu. Šroubovákem.)
Pouštní Liška: Psal se rok sedmnáct set devadesát jedna. (Pouštní Liška nalistuje poslední stranu. Šroubovákem.) Svoboda pro něj byla vším, nesvoboda se rovnala smrti. (Pouštní Liška sklapne knihu a ušklíbne se.) Příšerný sloh. To nepotřebuji.
Fatalista: Sloh není nejlepší. Ale považ – dvacet let před nima hraje divadlo, a pak, jen co ho přestanou hlídat, veme roha. Tomu říkám cesty ke svobodě!
Pouštní Liška: Sartre to myslel jinak.
Fatalista: No právě. (Pomlka.) Něžný už na tebe nikdo nebude.
Pouštní Liška: Proč už na mě nikdo nebude něžný?
Fatalista: Protože si z toho děláš legraci.
Pouštní Liška: Protože se tomu vysmívám.
Fatalista: Protože si z toho děláš legraci.
Pouštní Liška: Proč by se mi nemělo dostávat něčeho, z čeho si dělám legraci?
Fatalista: Protože na to nejsou zvyklí. Stydí se.
Pouštní Liška: No právě. (Pomlka.)
Fatalista: Je zima, co?
Pouštní Liška: Hrozná.
Fatalista: Ani se nedá spát.
Pouštní Liška: Když mně je bez něhy smutno.
Fatalista: Co se ti dneska zdálo?
Pouštní Liška: Už se nepamatuju.
Fatalista: Tak si vzpomeň!
Pouštní Liška (převrací se na záda a opatrně zvedá nohy do výšky, předvádí nám ukázkovou svíčku): Něhu potřebuji, protože mi chybí fabule. Děj. Fabule mi chybí, protože v reálu vůbec žádná není. A ani být nemůže.
Fatalista: Mně se zdálo o jaru.
Pouštní Liška: Každá fabule je totiž pouze umělým pospojováním jednotlivých prvků, jednotlivých událostí, momentů, situací, které dohromady tvoří dramatický celek, jenže dramatičnost je podmíněna vynecháním a přeskakováním všech těch obyčejných, banálních chvil, které jakýkoliv vývoj zpomalují a umrtvují – totálně devalvují dynamiku těch několika málo významnějších okamžiků. (Pomlka.)
Fatalista: Jaro vypadá jako podzim. (Pouštní Liška ztrácí rovnováhu a skulí se na bok. Chvíli tak nehnutě setrvá, pak se posadí na paty a zapálí si cigaretu.) Léto jako zima. Podzim jako jaro. Zima jako léto. Symetrie.
Pouštní Liška: Mám hlad.
Fatalista: Chtěl bych se oženit.
Pouštní Liška: Spíš provdat, ne? Za baletku.
Fatalista: Uvaříme si čaj?
Pouštní Liška (se zájmem si prohlíží své ruce): Jediné, co je na mně zdravé, jsou nehty. (Pomlka.) A jediné, co je na tobě zdravé, jsou zuby. Zuby – nehty! (Pouštní Liška propuká v smích. Fatalistu není ani vidět ani slyšet. Akorát ty nohy, čouhající zpoza barelu. Pomlka.) Nevíš, kde jsou nůžky na manikúru?
Fatalista: Nemám tušení. (Pomlka.)
Pouštní Liška: Strašně bych chtěl něco podniknout.
Fatalista: A co?
Pouštní Liška: Nějaký zážitek. Něco jedinečného. Dříve jsme se tak nenudili.
Fatalista: Nudili.
Pouštní Liška: Tolik ne.
Fatalista: Protože jsme byli mladší. Co se dalo udělat, to jsme už udělali.
Pouštní Liška: Všechno jsme udělat nemohli. Třeba nám chybí fantazie.
Fatalista: Houby fantazie. Vyčerpali jsme možnosti. (Pomlka.)
Pouštní Liška: Mám strašnou chuť něco dělat. Něco, na co bych vzpomínal, o čem bych přemýšlel, o čem bych mohl vyprávět.
Fatalista: Komu?
Pouštní Liška: Já skoro fyzicky cítím nějaký vnitřní přetlak. Tak obrovskou sílu a energii... já bych dokázal věci, že bys mrkal.
Fatalista: Jasně. Ještě vědět, kterým směrem tu energii napřít.
Pouštní Liška: Aby to stálo za to. Aby to stálo za to. Aby to za to stálo.
Fatalista: Kdybys měl třeba nějaký závažný poslání...
Pouštní Liška: Kde ho vzít?
Fatalista: Kdyby tě třeba někdo pověřil nějakým posláním...
Pouštní Liška: Kdyby mě třeba někdo někam pro něco poslal. Nebo třeba kdybych byl poslancem.
Fatalista: Nějakej riskantní, tajemnej úkol.
Pouštní Liška: Válka! Stačila by obyčejná válka! Představ si to, že by byla válka, že by teďka začala válka... Ježíši!!! Tady – za voknama... venku... na ulici! To by byla zábava! Padaly by bomby, střílelo by se, výbuchy... požáry... zmatek... chaos... panika... nikdo by pořádně nevěděl, co se děje... mrtvoly... krev... strach... bordel!!!
Fatalista: Ukradli bysme si nějakej auťák...
Pouštní Liška: Rači ótéčko... ba ne... to by bylo moc nápadný... stačil by auťák – pořádnej auťák... chacha...
Fatalista: Museli bysme z Prahy. Někam...
Pouštní Liška: To máš pravdu... a to hodně rychle... – tady by to bylo asi hodně zlý – sem by určitě šla první vlna; a na každý velký město. Museli bysme někam opravdu na venkov, někam kde není žádnej průmysl ani vojenský základny. Nejspíš do hor, do ňákýho údolí – kvůli radioaktivnímu záření a spadu...
Fatalista: Severní Čechy. Nebo severovýchodní.
Pouštní Liška: Taky bysme si museli sehnat nějaký zbraně – samopaly, granáty... a rádio, abysme věděli, co je novýho – rádio s magneťákem.
Fatalista: Magneťák určitě... se spoustou kazet... a taky ňáký jídlo.
Pouštní Liška: Jídlo, to je blbost. To bysme sebrali cestou... nebo na místě, tím bych se nezdržoval.
Fatalista: Samopaly jsou nesmysl. Pistole je lepší – ta neni vidět. Se samopalem – to by po tobě hned každej střílel. To je jako s tím tvým ótéčkem. Granáty jsou dobrý. (Pomlka. Oddávají se válečnému snění.)
Pouštní Liška: Toho se asi nikdy nedočkáme, co?
Fatalista: Vypadá to, že ne. To by bylo moc štěstí najednou. Nic se dít nebude.
Pouštní Liška: Uděláme si čaj?
Fatalista: Myslíš, že by si mě vzala?
Pouštní Liška: Kdo?
Fatalista: Baletka.
Pouštní Liška: Ne.

(Tomáš Rychetský: Nevinní jsou nevinní, in: Svět a divadlo 3/1993)