Víno na kuráž

jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá budeš
                                     a spustíš víno
budeš portská
jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží

budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má

budeš z krve živa




Tajnosti

Chlad z betonové zdi napadl hlas.
Pára, skrz ni pár slov: Kdy půjdem na čaj?
Ohlédla se: Chci. Chci najít čas.
Zněla jak šelest v průrvě řas.
- -
Hodiny volat: Cos jedl? Těstoviny. Ale piju málo...
Hodiny mluvit: Mám blížence a... Víš... Co jsi?
Nechám se předělat.
Hodiny myslet: Mráz. Pálivé věnce par nahradit ústy.
- -
Kdy mám zavolat? Dopoledne. Až bude pryč.




Odpovědi

Spíš ne... Stojí na holém svahu. Stíny na zem.
Ty príma Já slušivá. Od země k rokli pár chvil.
Najednou ulice, domy, jiní a jiné. Rozpory:
Snad ti za to stojí. Spíš ne. Spíš ne...
- -
Naproti. Víla s rudými nehty. Přirozeně:
Jak s tim hraješ volejbal? Ucukla se.
(Vlasy dosedly na suchou šíji)
Směrem k tělu, odhodlaně: Přirozeně.
- -
Stojí na holé stráni, dva skryté prostory.
Zatím jen ozvěny z kostí... Spíš asi ne.




Maruška, příběh vánoční

Přišla zvěř
na prahy domů slízat lak a srstí sedřít vzory ze zdí.
Teplo jak v chlívě smrad stmeluje panely,
na linu hlína s výměšky krav.

Město bučí a ržá a páchne močí.
Sídlištěm kráčí děvčátko v košilce s krtky,
ruce má z oděrek špinavé krví,
pod prsy nosí dvoustranný zápal plic.
Veselme se.

Josífku, Josefe, narodil se.
Pupeční šňůra špiní stehna, otcové bledí.
Bývala hezčí.
Sestry se podbízejí. Radujme se.




Vranově

I.

Bylo,
že Dyje zalila se vínem,
že pila.
A pavouci se slezli ze zdí k vodě,
až do korábů
a jako rybář upouštěli v sítích čerň,
ta trpká slunce z polí,
co zkameněla.

A bylo holé ráno a v něm
kachňata utápěla kocoviny jako prám
a bylo ráno hluché,
jen z trnoží opadaly seschlé plísně
a kachny rozlétly se.

II.

Tehdy vzduch snesl škraloup na řeku.
Vzpomněl jsem si,
jak moc kysele křivíš trnečná ústa.
Chtěl jsem je popsat,
ale vyšla mi slova příliš zralá.

III.

Byl blázen, kdo do vody zasel trávu.
Chytila se.
V těch trsech se kdysi třeli pstruzi,
dnes byly prázdné.
Přesto jsme dlouho poslouchali,
jak se ze dna drolí sedřené ploutve
a narážejí břehy.

Dno bylo černé, že se i voda ztrácela.

IV.

Z křížku nad Vranovem hltali město.
Chtělo pršet.
a rybáři stáli v řece napospas,
jenže dnes bylo syté ráno,
v písku se ťukaly najedlé špendlíky,
ryby odtekly.

V.

Říkal,
že v zimě od břehů vylamoval led,
pavouci praskali a z těl vytékalo bílé víno.
Dnes jich je Dyje plná, přesto chci pít.
Trávy v trdlištích ode dna zlátnou,
ale ta černá v kamení. Až bolí.
Přesto chci pít a zůstat tak.

Bylo, že Dyje zalila se vínem, že pila.




Na město noc.

Slyší most sdírat stopy,
ryby plivat. Ptáky padat. Řeku řvát.
Proud topit světla, auta. Domy. Na březích viset okna ze tmy.

Dav krčí těla.
Kde trčí hlava seká vítr, kde zvrací dítě páchne slad.
Na lidi taky.




O člověku

--
Šeptal, zatím mu oči pojídali vlci
a nebe kleslo.

V kraji je mrtvo, Jakube,
a hlas prověsil prádelní šňůru na zem,
kdysi se strání hnali býci,
blázniví, aby zdusili oheň v kostech,
spásli hlínu.
A pak jim hrudě propíchala žebra.
Pomřeli.

Tiše, aby ho neplašili, nasáli bělma
a polykat odběhli do lesů.

--
Je mnoho děr,
do nichž po kostech vymluvím člověka.

Všechno, co vzešlo z žebra řeže.
Pak zvedl vítr a vymačkal Venuši.
A bylo jasno,
obzor sžíralo slunce jako krev
býčí nozdry,
mlha se vklínila do smrků.
Za vlky.

Kdybych promluvil, země by pukla.
Ženou smrt.




Pozůstalost

Tenkrát
z koberce vyrostly liché stromy.
Cizí, abys je sčesal,
ale tolik tvoje, až bolí.

Nad koleny
tlelo bleskem rozlomené tělo
a tepny, až po okraj duté,
šedivěly.

Světlo,
příliš světla přeťalo svět ve dví.
Stíny táhnou.

A za oknem
slunce povyrostlo o obrys člověka.
Stráží, co pozůstalo.




Flamenco

Nábřeží, březen.
Ještě černé větve.
Chrastot, jako když praská šev na zadku obřice,
která se smála španělsky, když šla kolem.
Vltava, mosty, nic. Ani hrad.
Jen dveře s výhledem do předsálí,
zeď, chodba, stůl a ty. Noc.

Už předevčírem bylo jasno.
Klobása s vágusem v zádech, pivo z plastu,
fotbal a taky ta noc.
A dnes snímání prstů v Al Capone’s
a na nábřeží
míjení louží, které tu zbyly
po Španělce.




A řekni, prší?

Pod krovy visí pavučiny s úpony jar
a s hroty zim. I s mrtvolami.
Jsme částí deště, sytě sami.
A nad hlavou se střechy sypou.

Pavouci v lukách mrtví. Mrtvý.
A přece prší, ještě prší.




Mořeplavec

Z oprátky ždímu palce – tají
a na zem odkapává tělo.
Mezi čas.
Dlažba skřípe pískem, trhá ticho
a pod kůží se křeše vaz.
Jabloň tě neunese.

Prý z ohryzků vykusuješ hvězdy,
rybáři.




Pasáže

Podle románu:
Dnes ne, ale; kořist je muž.
Budiž žena! Vržena na síť dlažby,
stmívavá. Tak kalí zrak, že každá je krásná.
I ty. A nahá krásnější.
Lež. Jsi z nich.
Pořádá křtiny krabicovým vínem
a nemá koho křtít.

Světlé kostky, z nichž vstal, tmavé,
ze kterých odešel. Ne.
Pannu za sklem a od hlavy k tyči.
A šaty plné vyzvracených much…
Noc dýchala z lamp zviřátka.

Vzduch plandá z úst,
na rámy výloh lepí prach a
každý výdech je dutá rána od plic.
V železné podlitině skrývá desítky podob zlosti.
Jednu tvář.

Z kapitol.
Druhá: krčí se v pasti bílých zdí.
Nahý. Tři měsíce rohů, žádný tmavý.
Šestá: klec. Řekni ká-va, lé-to, řekni něco.
Všechny hlasy jsou surově syrové.
Sedmá: střik z vína a tvých očí voní kopřivami.
Žahá. Ve čtvrté lahvi mizí dno.
Desátá: sny, že je s ním.
Rýhy na předloktí a kůže za nehty...
Spi, holka, spi.
Jedenáctá: řekni ko-nec, řekni to. Řeknu.

Šaty se míhají podle kostí, z těla ven,
všichni se dívají: jsem šťastný, jsem šťastný, jsem.




Podzim

Pod zdí tvrzenou dehtem sedí žena.
Ve zdi je mříž s trsem ulice naskrz
a blíž žlučná noc páčí sklo.
Podzim je lež, lež dme oči
a léto chcípá s kůží.

Na židli pod zdí zbyly šaty a pod ní
mršina.




Ženy

V ubrusu zbyly otisky hostin,
skvrny vin a vůně žen.
Pod kalendářem šisovaný stín
a studená židle.
Skrz pryčny opěradla civí křížaly dní
na místa očí. Tma dáví vjem –
v hrdle je cítit sevřený klín.

Miluji
z trpné nostalgie těla.




V bláhové naději příštího dne

I. Přání
Otevřít láhev a připít – tolik mu ještě nebylo,
aby se udal, že pije moc – tak pil.
…tak ještě jednou tolik… hlídá, aby nevyschla mlha,
jíž stavěl těsnou hráz.
Seděli u stolu, naproti. Uvnitř hořelo.
Slunce je… – – tady… zhasil. Z misky prasknul knot
a vyběhla tma.

Z tváře si stírali stín žaluzie.

II. Duet
Stydíš se, přirozeně. – Dítě se choulí v těle muže,
ruce na přirození, co kdyby… – Skládáme do sebe
iluze o druhém, až vyjde obraz. Ten pravý.
– Dáš si mě nad postel. V bláhové naději –
Spánky vtlouká pohyb krvi kolem. Pocítí tíseň,
duní palce, praská týl. – – Zkřivený obraz na zdi.

III. Aftershave
Kamaráde, na nás… Dolil z prázdné láhve
a naklonil se, hlavy pohltil hedvábný šlahoun kouře.
Sklenice cinkla o sklo …na život!
Ulice zhasla. Zrcadlo mlčí tmu.




Fastfood story

Hlavní nádraží, září.
ty holube leť, zlámaná žebra limitují.
Opilec nadrobil hranolku a kečupem polil peří.
Na stromech místo kaštanů spálený tuk.

V okolí viděli několik postav,
namísto očí jámy - a zde to začalo:

On Tělo. Krusta. Vystouplý líc objímá prostor,
uprostřed ostrá tma
On Hmyz. Šustivý ohyb každého slova
naráží na ozvěnu těla.

Říjen, plovárna.
Domy drolí siréna. Je středa. Poledne. A ptáci
už si zvykli
vylétnout k nebi, zde se zalomit
- a potom padnout střemhlav dolů k vodě, roztrhnout hrudě o plak.

On Tělo. Bahnitá obruba louže s vnitřnostmi.
Vyvrhnout list, vyvrhnout se.
On Oba. Ztuha. Skrz kouř se brodit k významům vlastních myšlenek,
urvat je - - a napsat báseň.




Dospívání

Večer,
kdy z ptáků vyzývají k letu
jen prsa napnutá v oblouku lamp
a křídelní kost,
jež občas řízne tmu těžko slyšitelnou čepelí,
jde němou zahradou plnou obličejů panen a dam
vtesaných do stromů.

Jako by
hurikán hnal k pobřeží prsteny deště,
hrne před sebou listy kaštanů a lip,
sílí a roste s každým úderem,
tma houstne,
sedá na lavičku, vlny se probíjejí do žil,
do útrob člověka muže.

Vždy,
když kaštan vypustí na chodník bělma,
vytrhuje z košile žebro
a hněte dítě, nohy, ruce, obličej bez očí
a tělo šestnáctileté.
Chlapec uloupne oči děvčeti
a za jejím stromem usíná.

Až
rozpukne poslední,
vstane a splyne se stromem,
který je mu nejblíže.
Muži se probouzejí:
Ženo má,
vyčkám tě.