Poslední střípek do trilogie, který řeší tři nejpalčivější a nejvíce tabuizovaná témata současného světa, nejdůležitější otázky lidského bytí. Čepice, smrt a lásku.

  „Dědečku, poslyš, co je to láska?“ Holčička se posadila starému pánovi na klín a hladila ho po neholené tváři.

  „Láska? To je ta nejzapeklitější věc, která člověka potká,“ řekl dědeček a lehounce držel děvčátko kolem ramene.

  „Láska? Láska je louka plná barevných a voňavých květů. A na té louce je plno nádherných motýlků. A svítí sluníčko a do toho pějí skřivani, z lesa je slyšet kukačka a z údolí ševelí potůček,“ ozvalo se z kuchyně, kde právě babička chystala oběd.

  „Láska je vulkán, láska je láva, která se dere na povrch. Láska je žár, láska je oheň, láska je teplo, které nemá opodstatnění, ale ten hřejivý pocit prostě prožíváš,“ hovořil tiše dědeček. Po chvíli se babička objevila ve dveřích, držela v ruce utěrku a pokračovala:

  „Láska je letní obloha plná hvězd, láska je touha na ty hvězdy dosáhnout, láska je velká jak celý vesmír.“ Babička se slastně zadívala na dědečka, ten její pohled opětoval a dodal:

  „Láska je duha po bouřce...“

  „Tos řekl moc krásně, dědo,“ stará paní přistoupila ke starému pánovi a vzala ho za ruku.

  „Kdepak babičko, to srovnání s letní oblohou je mnohem výstižnější, krásnější!“ Starý pán sundal holčičku ze svých stehen, vstal a chytl za bok babičku.

  „Kdepak, dědo, ta duha po bouřce...“ medovým hláskem pronesla babička. Oba se lehkou chůzí odebírali do ložnice.

  „Kam jdete, dědečku?“ holčička stála jako opařená, když viděla, jak se zavírají dveře v ložnici.

  „Láska je třpyt, který se třpytu žádného drahého kovu nevyrovná! Láska je studna plná zlatých ryb!“ Svorně pronesli babička a dědeček. Zámek dveří do ložnice zacvakl.

  „Dobrá,“ pověděla holčička, „dobrá, dobrá, starouškové moji. Jen se zase nepozabíjejte jako naposled.“