Mnoho se změnilo od dob, kdy vlčice zemřela na poli. Viděla jsem ji tenkrát, zkroucenou do sebe, dodělávat na promrzlý půdě. Město na obzoru zmizelo, tiše a napořád. Kdesi v dálce slyšela padat jablka a pak zavřela oči. Nikdo si ničeho nevšiml.

Začalo se mi zdát o cestě, o medvědici, o tom, že vždycky uteču. Topila jsem se a pak se probudila do horký noci. Někdy mi to cesta neusnadnila a nechala mě padat, stále znova a znova, z obrovský výšky, ale pak mě  nenechala dopadnout. Žila jsem v ní a ona ve mně a když jsem ji nechtěla slyšet, nechávala ve mně pomalu růst tmavou díru, která polykala vše, mé vzpomínky, má přání, o jé jak ta polykala, cpala se mnou pozdě do noci, než vyčerpáním usnula. Polykala sílu, kterou jsem potřebovala pro ráno, polykala mou vůni, touhu, cpala se nad ránem mými sny, pořád dokola a nenechala nic. Vůbec nic, ani trochu drobků k obědu. Dodnes mě na ulici nikdo nevidí, v lavici se mnou nikdo nesedí. Lidé se bojí sami sebe a tak si tvoří svá malá společenství, svoje partičky na cigáro a dávají si telefonní čísla, usmívají se na sebe, v bezpečí tváří mnoha kamarádů se objímají a děkují si. Tak stojím. Vždycky stojím a čekám, až se to přežene. A když se to přežene, podívám se na stromy, jestli to viděly taky. V korunách bříz vidím anděla a ten kýve, že jen běž dál děvče, jen běž.

Když byla ještě vlčice, vyprávěla příběh o ženě, která tančila na moři. Křičeli na ni, ať se neutopí, námořníci jí házeli záchranné kruhy, ale ona od nich odtančila dál směrem k oceánu. Každý den chodili lidé na pobřeží a tančící žena se vzdalovala. Některé ryby ji hubičkovaly na chodidla v domnění, že jim poslouží za potravu a ten nejdrzejší pták si prý ustlal v jejích vlasech. Tančila po moři ta žena a z lodí na ni koukali pasažéři, kteří si tu příležitost zaplatili jako turistickou atrakci. Jednoho dne ale neměli za čím jezdit, protože žena zmizela. Vlčice měla svoji osobní teorii, že si po tom dlouhém tanci lehla na vodu a nechala se stáhnout vírem. Po letech se vyrojily skupinky, které tvrdily, že jsou jejími potomky. Přeli se o to, kdo svoji pramatku více miloval a kdo je v přímější linii. Potomci proti sobě začali válčit, navzájem se zabíjeli a nepohřbívali těla. Když byli téměř vyvražděni, sešli se, aby za svoji pravdu dobili poslední protivníky. Tu před ně předstoupilo malé dítě a zeptalo se, jak ta žena tenkrát vlastně tančila a jaké měla vlasy. Milovalo totiž dlouhé vlasy své matky, o kterou přišlo ve válce. Nikdo mu tenkrát neodpověděl.

Tak mě cesta vláčí, nebo vláčim já ji. Staví mi do cesty ženu s vypouknutým břichem a velkými těžkými prsy. Ona čeká, já čekám. Myslím na její přivřené oči a květiny v jejím úsměvu. Když se mohu hýbat, jako by se roztrhl pytel se štěstím. Stojím a čekám...