Byl krásný zimní den sníh jiskřil jako démanty a mi jsme šli s Blaženkou na procházku. Kolem nás se proháněla drobotina na saních a větší děti si stavěly sněhuláky a hrady se sněhu. Den jiskřil mrazivým vzduchem sluníčko svítilo na vše živé. Sýkorky ozobávali lůj který jim dobrotivé hospodyňky přichystali. I kosové ti čtveráci se přidávaly. Kolem ptačích krmítek bylo živo jako v úlu.Smrčky byly nazdobené jako by už měl být štědrý den. Ty ozdoby byly ale sněhové. Nastavoval jsem tvář krásnému slunci které hřálo jako v létě a poslouchal cvrkot ptáčkú zpěváčkú. Byl to krásný pocit být s milovanou ženou v takovém krásném dni na vycházce. V tom pojednou do mně něco narazilo. Byla to sněhová koule kterou po mě hodila Blaženka. Oplatil jsem jí to ale opatrně abych jí neublížil. Blaženka po mě hodila znova a já zase na ni. A tak jsme se vesele koulovali jak malé děti a bylo to velice legrační. Tenkrát mě napadla taková básnička.

Když ty po mě hodíš kouli
budu mít na čele bouli.
Ale snížek nebolí
vše se rychle zahojí.

Blažence se tenkrát ohromě líbila a říkala že musím něco napsat. Tak jsem to potom doma zkoušel a Blaženka mě trošku pomáhala. Některé básničky jsme ale potom s Blaženkou daly pryč protože nebyly moc povedené. Ale některé básničky mám ještě schované. Jsou takové veselé hlavně o zimně a zimních radovánkách. Ještě to s Blaženkou probereme a některé uveřejním aby se zasmálo více lidí než jen mi dva. Možná to koulování tenkrát ve mě otevřelo něco co už se nedá jen tak zavřít. Chci se naučit dobře psát a budu psát dál. Jednou asi poznáte že mám talent protože tady se chválí věci kterým s Blaženkou nerozumíme a já píšu tak aby mě všichni rozuměly a ne jenom ti hodně chytří kteří mají ty vysoké školi.