Nechává vlasy na pahorcích

u křížů k poctám okolí.

A jejím dechem všichni horcí

modlí se,

než noc přebolí.

Šeptává věty do borovic,

do kapek rosu zaplétá.

Mlhavou dlaní na polovic

rozšklebí lebku

Hamleta.

Dotykem vůně po měsíci

shazuje listí ze stromů.

A matné skály tvrdě spící

neuvěří nikomu.

Je sama sebou...

Oči zebou, šedavě sněží, chce se spát.

Do kůže cejchy pálí chlad.

A přesto cosi hřeje

v nás...

Ona je všechno, nic a čas.