I (dopis první)

Dny jsou teď tenké jak pauzák. Někdy mám pocit,
že když v chůzi zrychlím, protrhnu mlhu  – a octnu se ve světě,
do nějž se vytrácí  vydechlá pára, psí štěkot a kam odrůstá z komínů kouř...
Ale potom to zkusím – a nic. A tak mi zbývá jen tušení.

Včera jsem celý den prochodil městem.
Zbystřený, jako by každý pór kůže byl okem.
A pak jsem to pocítil: nepatrná zalomení vzduchu.
Místa, která vychýlí holubí let.

II

Zoubky klíče
        skously a strhaly vazivo v zámku,
veřeje bezvládně promáchly
a naprázdno mlely zlým pantem –
v  jazyce zrezlého železa,

a do ulic šel strážce dveří,
                   venčený geniem loci
– vodítko pokryté secesním vzorem –,
                                     uviděl psa,
který se nápadně pánovi podobal:

šli jako jeden, pak oba dva
                       začaly nejistě odrážet výlohy -
obchodů s proutěným zbožím,
v nichž  probíhal podzimní výprodej
barevných cetek.
____

Nečasem přicházel fotograf,
             aby momentkou zachytil mrtvého holuba,
jenž přes noc přimrzl k vlastnímu odrazu –
na kaluži.

III

Šediví ptáci
začali do větru vpichovat jehly. 
Časem byl vzduch plný pórů, plněných ptačími hlasy.
Pak přišel déšť. Do vpichů zatekla voda. Smyslně
vydechlo zetlelé listí.

Ten, který šel, na cestu vypouštěl čluny.
Pouze pár posledních nalezlo přístav. Z ostatních zbyly jen vraky -
rozbité šlépěje, kterým krok pozvolna vymizel z paměti -
z paměti přespříliš mělké.

Ten, který poztrácel
         korále v odstínech holubí krve, spěchal, aby je ukryl na jediném místě,
kde viděl umírat člověka – –

tam by je vložil do hluboké jamky, zasypal hlínou
a měsíc co měsíc pak zaléval mlékem – v naději,

že z krystalu vytryskne strom, který dokáže vidět jen jediná žena.

IV

zapomněl koho, tušil jen kde
mohl by v tomto dni potkat
někoho určitého.
____

Ve stráni skáceli akáty –
podél schodů zanořených do chůze jak pilka
přibylo větru.

A ve vzduchu řezavo...
zalézalo za nehty, až dotyky zkřehly:
pak ticho bylo
                 skleněné;

čísi jazyk
       – sám sobě kamenem –
mluvil na mrtvého holuba,
aby jej čekal na smluveném místě,

na kterém neznámá žena
           zahřívá patero červených krystalů
                               a vyčkává,
kdo se jí vylíhne z dlaní.

V (Dopis druhý)

Secesní dům. Ruina. Na zdi je stopa po strženém schodišti:
jako otisk skládacího metru. Ale v domě už nikdo nic neměří.
Čas to vzdal, a  ciferník v hodinách, které jsem zahlédl prosvítat zpod sutin,
zplesnivěl. Tak rád bych ti napsal, že jsem v kastlíku na chodbě objevil dopis -
zavřený, s pohlednou datací, třeba 1944, a pak bych z něj citoval:
"Drahá, ten almandin zbarvený holubí krví, kterýs mi přivezla z Alp, spolkl zlý pes.
Tady je hladomor - zlého psa jsme snědli, chutnal po tvých dlaních. Byl tvůj. Odpusť.
PS:  Ten almandin mám!"

Ale kastlík byl prázdný.
A možná jsem si to vymyslel a žádný kastlík tam nebyl.
PS: Ani dům... Znáš mě.