| Prolog |
|---|
Spoluautoři:
Dero - pomoc se sněhovou bouří a propuknutím vášně formou větu on, větu já
Restless - výraz "v horečkách blouzně" |
|
| Jak přichází jaro (soutěžní) |
Jako by ani nebylo jaro. Když se Sofie podívala z okna, neviděla nic jiného než sníh, který pokrýval každý keř, každý strom v zámeckém parku.
Ozvalo se zaklepání.
„Dále,“ unaveně vyzvala Sofie příchozího.
Vstoupila hospodyně s podnosem s odpoledním čajem. Beze slova položila podnos na stůl, nalila Sofii šálek čaje a s nevraživým výrazem zůstala stát vedle křesla.
„To je vše, Marie, děkuji.“
Hospodyně na paní domu vrhla pohled ještě nevraživější a odešla. Sofie si povzdechla. Hospodyně ji nepřijala jako svoji paní, ačkoliv už uplynul rok od doby, kdy se vdala za hraběte z Sherbridge. Jedenáct měsíců od chvíle, kdy její muž zemřel na následky zranění, když jeho a jeho bratra na vyjížďce přepadli lapkové. Hraběnka z Sherbridge nelitovala skonu svého manžela. Nebylo proč.
Poznala ho velmi krátce po smrti svého otce, když jí přijel vyjádřit svou soustrast. Byl pohledný a šarmantní. Jakmile to situace dovolila, počal se jí dvořit. Vzhledem k tomu, že Sofiin otec po sobě nezanechal nic než dluhy, již po dvou týdnech jí hrabě David z Sherbridge šlechetně nabídl pomoc ve formě sňatku. Sofii bylo sedmnáct let a protože již neměla příbuzných a mladý hrabě se jí zalíbil, netrvalo dlouho a odvezl ji na své panství jako svou ženu. Bohužel, až po svatbě Sofie zjistila, jak málo svého muže zná. Již při svatební noci se opil tak, že namísto zpečetění svazku manželského se jen svalil na lože a za chvíli nebylo slyšet nic než jeho chrápání. Druhého dne opil se znovu a Sofie ho v hrůze do své ložnice nevpustila. Následující ráno ji za trest zbil jezdeckým bičíkem. Od té doby si služebnictvo šeptalo, že na paní se pán ani nepodívá, zato komorných a služek si všímá až příliš. Těžce nesla Sofie toto pohrdání. Když se manželovi pokusila přiblížit a nedbala toho, že ji hned vykázal do jejích komnat, nechal ji zbičovat. Napříště se mu raději vyhnula a ze svých pokojů vyšla jen tehdy, když odjel na projížďku či do města. Není se tedy čemu divit, že pro ni bylo jen vysvobozením, když se dozvěděla, že její muž je těžce zraněn a v horečkách blouzně nedožije rána. Když zemřel, všechen majetek připadl jí. David sice část svého majetku odkázal svému bratrovi, ale ten po přepadení zmizel a nenašlo se ani jeho tělo.
Sofie zavrtěla hlavou a probrala se ze vzpomínek. Čaj již dávno vychladl. Vstala a zazvonila na sloužící, okamžitě přiběhl komorník.
„Dej mi osedlat koně, pojedu na vyjížďku,“ požádala ho hraběnka.
„Jak si mylady přeje,“ uklonil se komorník a odešel zařídit vše potřebné. Sofie se za pomoci komorné převlékla do jezdeckého kostýmu a sešla ke stáji, kde na ni čekala překrásná plnokrevná brůna.
„Mylady pojede sama?“ zeptal se štolba.
„Ano. A… vzkaž Marii ať připraví večeři na šestou hodinu.“
„Jistě, mylady.“ Pomohl Sofii do sedla a podal jí otěže.
Cválala přes zasněžené pole směrem k lesu. Brůna zneklidněla. Silný vítr ohýbal trpící stromy, skrze něž byla vidět rychle se přibližující sněhová hradba. Najednou kůň zaržál a vzepjal se. Sofie lehce sklouzla po jeho hřbetu. Zděšeně přihlížela, jak se zcela dezorientované zvíře vrhá bouři vstříc. Rychle vstala a nohou jí projela palčivá bolest - vymkla si při pádu kotník. Rozplakala se. Vítr stále zesiloval a začínalo sněžit. Z posledních sil se Sofie dostala do závětří mohutného dubu, schoulila se do klubíčka a prosila Boha o pomoc.
„Dobrotivý Hospodine, smiluj se nad svou služebnicí, nenech mne zde zemřít, prosím, ne ... nenech.“
Neměla tušení, jak dlouho již bouře trvá, když ji, promáčenou a chvějící se chladem, pevně uchopily mužské paže a zabalily ji do silného vlněného pláště. Přes slzy a ojíněné řasy zahlédla usmívající se obličej mladého štolby. Pak již cítila jen rytmický dusot kročejů a vnímala teplo pláště a jinochova těla. Když se po chvíli odhodlala zvednout oči, viděla, že se blízko nich z bílé záplavy vynořily temné obrysy lovecké chatky. Neodolala a opět krátce pohlédla do mladé tváře ostrých rysů, ve které se zračilo odhodlání a zároveň soucit.
„Ty jsi přece..." nemohla se upamatovat.
„Štěpán, mylady," připomenul štolba své jméno. Ramenem strčil do dveří chatky a sklonil se, aby mohl vejít, čímž na chvíli přitiskl svou hruď na její. Sofie hlasitěji vydechla a divoce se jí rozbušilo srdce. Napůl vystrašeně pohlédla na štolbu, ten si však ničeho nevšiml. Sklonila hlavu, aby zakryla červeň, která se jí náhle vehnala do tváří. Štěpán ji postavil doprostřed světnice a sňal jí z ramen těžký plášť. Jeho ruce se přitom zastavily na jejích ramenou o něco déle, než by byly musely. Cítila, jak jí pulsují žíly ve spáncích. Lehce se zachvěla. Štolba si její zachvění vysvětlil jako projev zimy a zrozpačitěl.
"V těch mokrých šatech asi nemůžete zůstat, mylady," řekl a rozhlédl se. Okamžitě našel, co hledal, na lavici u zdi leželo několik houní.
Sofie se vyděšeně rozhlédla po dveřích do nějaké další místnosti, místnůtky, i komůrka by postačila, kde by se mohla převléknout, avšak nic takového chatka nenabízela.
"Rozdělám oheň," nabídl se štolba a sklonil se k ohništi. Sofie na nic nečekala a stáhla ze sebe promočený kabátec. Na šněrování na zádech však nedosáhla a po chvíli marného snažení se vzdala.
"Já... totiž... mohl bys...?" zeptala se zalitá červení.
"Ano?" otočil se bleskově štolba.
"Víš ... no ... pomoci mi," šeptala dále celá rudá.
Štolba se na okamžik zarazil: "Víte, mylady, já bych asi… ale… na druhou stranu, chci říct…" koktal rozpačitě.
Vstal od ohniště. Sofie se k němu otočila zády a odhrnula si vlasy z krku. Štolba uchopil tkanice, zhluboka se nadechl a zatáhl. Nemohl necítit sladkou vůni jejího parfému a pohledem sledoval linii její šíje a zad, když šněrování uvolňoval. Naposledy zatáhl a téměř jako chlapec se rychle otočil zpět k ohništi. Sofie se pousmála, rychle se zbavila promočených šatů a zachumlala se do houní.
Sledovala jeho silné ruce, jak lámou dřevo na podpal a zručně rozdělávají oheň. Bolestně si uvědomovala, jak dlouho už žije sama, bez muže, a jako plameny v ohništi, v ní se rozhořela touha.
Štěpán vstal od ohně. Otočil se k Sofii a ta se na lavici posunula , aby se mohl posadit vedle ní. Když si sedal, znovu ucítil její jemnou vůni a tentokrát již neodolal. Naklonil se k ní a s pohledem upřeným do jejích očí zajal její rty v milostné bitvě. Sofie nechala sklouznout houně na zem. Štěpán přikryl její ňadra svými hrubými dlaněmi a Sofie se mu celá odevzdala. Za okny stále padal sníh.
Druhého dne se oba vrátili na Sherbridge. Na první pohled bylo patrné, že se v sídle něco přihodilo. Hospodyně vyběhla ven a rozrušeně volala:
„Paní, v salonu…já, totiž… pán!“
Sofie se rozeběhla do domu a zamířila do salonu. Stanula na prahu a nemohla uvěřit svým očím. Uprostřed salonu stál Davidův bratr, Filip.
„Filipe!“ vykřikla Sofie. Muž se na ni podívat a škodolibě se usmál.
„Pleteš se, má lásko,“ prohlásil s odporným úšklebkem na tváři. „Jsem David, tvůj muž. Filip, mé dvojče, již skoro před rokem zemřel.“
„Zešílel…“ zašeptala Sofie.
„Ale ne, Sofie. Nezešílel jsem. Chtěl jsem tenkrát Filipovi poskytnout trochu potěšení z tvé náruče, protože jsem o tebe již nestál, zatímco on po tobě bezmezně toužil. Řekl jsem si tedy, proč mu to nedopřát? Na vyjížďce jsme si vyměnili kabátce, aby sis po našem návratu myslela, že Filip jsem já.“
„Ale…“ Sofie se posadila do křesla a nechápavě se dívala před sebe.
„Bohužel, na cestě zpět nás přepadli. Jak dopadl Filip, již víš. Já jsem spadl z koně. Uhodil jsem se do hlavy a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probral, kolem byla tma. Nevěděl jsem, kdo jsem, nepamatoval jsem si zhola nic. Vydal jsem se tedy, kam mě nohy nesly. Došel jsem až na sídlo pána vedlejšího panství, Avenfordu. On a jeho žena mě přijali do svého domu jako svého syna, protože svého vlastního pozbyli. Odešel jednoho dne po hádce s otcem a víckrát se nevrátil. Mnohokrát mi ukazovali jeho obrazy a tolik vyprávění o něm jsem musel vyslechnout! Asi za tři měsíce jsem se konečně vzpomněl, kdo vlastně jsem. Odolal jsem ale touze rozjet se na své panství za tebou, má drahá, a raději jsem ještě setrval na Avenfordu.“
Sofie byla bílá jako stěna, seděl bez hnutí a David pokračoval.
„Věděl jsem, že je Alyana, paní domu, těžce nemocná. Netrvalo dlouho a zemřela. Měla souchotiny. Její muž pro ni truchlil a pomalu se upíjel. Krátce před svou smrtí přepsal svou závěť. Požádal mě, abych se po jeho smrti vydal hledat jeho syna. Nesčetněkrát jsem viděl jeho portrét, takže jsem věděl, jak vypadá. Pokud bych jej našel, měl jsem jej zpravit o smrti jeho rodičů a odvézt jej na jeho panství. Kdybych jej však nenašel, veškerý majetek by připadl mně. Je to již týden, co Edmund z Avenfordu zemřel. A tak jsem zde.“ zakončil své vyprávění David.
„Ale… ten jejich syn, našel jsi ho?“ zeptala se zmatená Sofie.
„Zbláznila ses snad?“ David se jen smál. „Proč bych ho hledal, když mi takhle připadne celé panství?“
„Ty…!“ Sofie nenašla slova. David se smál jako šílenec a vykročil k ní. V tu chvíli vystoupil ze stínu u dveří Štěpán, který celou historii vyslechl.
„Ustup od ní, ty zrůdo!“ křikl na Davida. Ten se k němu otočil a zvolal:
„Štěpán z Avenfordu?! Co ty zde…“ David tasil svůj kord a skočil po Štěpánovi. Ten se mu obratně vyhnul a sejmul kord po Davidově otci, který visel na zdi. Sofie se vrhla mezi oba muže, ale David ji odstrčil stranou a učinil výpad proti Štěpánovi. Sofie hrůzou omdlela.
Hospodyně poslouchala za dveřmi. Byl slyšet jen třeskot kordů a nadávky jejího pána. Pak výkřik a ticho. Kroky ke dveřím. Dveře se zprudka otevřely a vyšel z nich Štěpán z Avenfordu.
„Sežeň někoho, ať odtud tu zrůdu odnesou.“ řekl zhnuseně. Hospodyně s výkřikem odběhla. Štěpán se vrátil zpět do salonu a vzal Sofii do náruče.
„Má lásko,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Sofie se probrala.
„A David?“ zeptala se.
„Už ti neublíží, miláčku.“ usmál se na ni Štěpán.
„Ach, Štěpáne! Kdo by si byl pomyslel? Ty, štolba, vlastně vůbec štolba nejsi...“
"Nezlobíš se na mne pro ten klam, drahá?"
Sofie jen vzdychla, objala ho kolem krku a nechala ho, aby ji odnesl do ložnice.
|
|
| Epilog |
Štěpán z Avenfordu a jeho žena snídali.
"Drahý, chtěla bych ti něco říci," řekla Sofie. Štěpán tázavě zvedl obočí a povzbudivě se na svou ženu usmál.
"Já... vlastně my..." Sofie nevěděla jak do toho, ale Štěpán se dovtípil sám.
"Chceš říci, že...?" Když Sofie přikývla, vstal od stolu, popadl ji do náruče, radostně se s ní zatočil a políbil ji na uzardělé tváře. Nebylo nic, co by jim ještě mohlo chybět ke štěstí. Konečně přišlo jaro. |
|
| Názory čtenářů |
25.02.2004 20:01
 Yfča 
|
Povedená ptákovinka! :o))* |
28.02.2004 18:48
 Dero
|
Jaj ... tohle mi něco připomíná. :o)
Moc pěkně jsi to dorazila ... :o) |
29.02.2004 02:47
Levá v Orionově pásu
|
Dělala jsem, co jsem mohla ... :o) |
29.02.2004 07:33
 Humble
|
Strašlivá pí*ovina :o)* |
29.02.2004 12:47
Levá v Orionově pásu
|
No jo, tak nějak znělo zadání, že? :o)) |
29.02.2004 12:56
Humble
|
Pochopitelně, taky jsem se královsky bavil :o) |
29.02.2004 12:59
Levá v Orionově pásu
|
To mě moc těší. :o) |
29.02.2004 13:09
Humble
|
Hlavně ta romantika - zapíchne soka a děsná pohoda :o) |
01.03.2004 09:00
rebecca13
|
jo, tak to je asi v týhle soutěži nejzdařilejší.... nejvíc se to blíží zadání... musím uznat .-) pročetla jsem postupně všechny příspěvky .-) snad jen slovo chatka bych vyměnila za přístřešek nebo tak něco... .-) |
01.03.2004 12:42
 Endif
|
* Ach, to je tak... ne, nemohu... nevidím na klávesnici pro slzy dojetí :) |
02.03.2004 20:01
 Atalanta
|
Naprosto skvela.
1.--2. misto :) |
16.03.2004 22:55
Shaylen
|
odnesl ji do ložnice...moc pěkné tip |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|