neřekl moc        a ona byla zticha
to že se bála slov na něž se nepospíchá

a byli dva      
jak v zemi vrostlí        stáli
jak mostní pilíře         jak proti sobě skály

neřekl moc       lvi mluvívají málo
sotva pár vět
jenomže
jak to hřálo!

pár žhavých slov
jak brambor z popela
pár vět
a svět byl doběla 

byla mu zvláštním skleníkovým kvítím
byla mu štítem        nataženou sítí
a byl jí duhou v poli za poledne
na jejíž konec nikdo nedohlédne
a byl jí bleskem který duhu půlí

            kdo komu po vůli
            a po čí vlastně vůli

s posledním zábleskem jim zhasly svatozáře
a byli znovu dva
a byli znovu sami  
na těle stárnoucího lva se zacelily šrámy
kde      v jiném životě        snad zatínala prsty
hřála se hřívou        spala v měkké srsti 
a ráno měla poškrábané tváře
snů plné oči         prázdna plné hrsti
marně se smála        nabízela ústa
byl lev
šel dál
nepřiměla ho zůstat
byl lev
šel dál
měl její oči v týle
před sebou jen svůj stín a příští klamné cíle

stesk je jak nůž        jak láhev nedopitá
když noc si lehá vlakům pod kopyta
a dny se v týdnech točí jako vodní mlýnek
jako by ruce jí zakleli do hodinek  

stesk je jak nůž
jak hřebík do hlavy
pulzuje v spáncích       v krvi rezaví
učí ji řvát
a ozvěnou se slyšet 

má pořád hlad
a strach        a lvíče v břiše
a vlasy zvlhlé od půlnočních hostin
jí zvolna blednou na pískový odstín