…byl celý jako z křišťálu
a v natažené ruce
držel dvě měděná jablka
jen pro mne
měla mi dát křídla…


říkal ať (ti) věřím

…taky řekl ať pláču
že můžu a musím
protože rosa není
jako nic co si nevypláčeme

plakala jsem tedy…

a vyplakala si jen pro sebe
třiadvacet měděných jablek…

pobrals je do náruče
že bych je neunesla
ale já mohla už dřív
když byla ještě průzračná
a svět je neviděl

stojím pod tvým skleněným vrchem
vidím v něm co nikdy nebylo
a možná ještě bude

připravena na sklizeň

ty ještě váháš
ale pomalu se odhodláváš
skutálet všechna ta měděná jablka
na moji zahradu

otvíráš náruč…

víš že umím čekat
                              sbírat
                                          nést

a neodletím
(ta dvě jablka jsem utopila v rose…)

...říkal taky že čím víc rosy
tím dřív budou
z těch dvou měděných jablek
křišťálová křídla…

čert věř andělům