Kdosi mě poskládal
ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil na kůl
a vztyčil.
V hadrové hlavě
mi bobtnala plesnivá sláma,
zdál se mi podzim –
tmy na dnech rostly
jak námel.
Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem,
myšina byla mou řečí
a snad jsem i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečkách zvířat.
Přišli dva.
Podivní.
Mluvili, jako by budili řemínky masa:
budili kouzelné hádky – –
on jedl její, ona ty jeho,
až začli rozumět jazykům zvířat.
Rozuměl, svlékal ji,
mluvil k ní holý jak nejkratší věta;
chápala, mluvila – jako had zkroucený
do lesklé, výmluvné křivky.
A mně se zdál podzim – –
slaměný, hadrový, měkký a zbytnělý – říjen.
Zatímco, podivný,
oběsil do ní své průsvitné syny,
ona si rovnala zcuchané chmýří
pozdního léta.