Miláčku můj, já již zapomněla,
jak na hrudi Tvé se blahem chvěla,

já myslela, že již na mě nemyslíš,
že již nejseš pro mne něžná skrýš,

Tvoje verše tak jemně planou
citem jemným, přijď, prosím, za mnou,

princi můj na bílém koni,
co se mi v mládí hlavou honil,

Pierote, jsem Tvojí Kolombínou,
že již nebudeš nikdy mít jinou,

slib mi to, prosím, v noci temné,
přiviň mě opět k sobě pevně!

Já sama nevím, proč to je, anebo čím, někdy ani nevím, zda sním, či bdím, svět veršů mě obejmul pažemi svými, objal mě svými střídavými rýmy, jsem zcela v jejich zajetí a tonu, v náručí něžných veršů tónů.....  :o)

Pche, ty se tuze ceníš, vytáhni klobouk a vylov z něho peníz, který pak hoď si do dlaně - a řekni, co čeká mě?

Jupí, jak jsi uhádla fakt ten, že mám sekerku strčenou za pasem a planu v dívčí válce jako žhavej plamen? Rozseknout Sumovi hlavu a pak zašeptat: "AMEN" - to je úděl můj......
Pán Bůh mě opatruj!